ZÁKUPSKÉ HOTELY A POHOSTINSTVÍ

 

Pokud sáhneme do historie, písemné záznamy o prvních hostincích najdeme v Babylóně. Byly to pouze noclehárny s výčepy, kde se prodávalo pivo, víno a pálenka z datlí. Dalšího rozvoje se dočkaly hostince v Egyptě, hlavně v přístavech a podávaly se zde až 4 druhy piva a 2 druhy vína. V Řecku bylo umožněno provozovat ubytování a stravování každému a pohostinství nabylo významu hlavně při velkých akcích, kterým dominovaly olympijské hry. Za starověkého Říma nastal rozvoj cestování pro dokonalou síť silnic. Pro bohatší vrstvy obyvatel vznikaly honosné domy s koupelnami a vysokou úrovní služeb, hostince vznikaly i pro letní pobyty u moře (vznik rekreací). Římané měli už první „vinotéky“ až s 80 druhy vín, při stolování se používalo sklo a porcelán z Orientu. Vznikly také první zákony k omezení opilství a rvaček a hospodští začali platit daně. V raném středověku po pádu římské říše se cestování pro nevolnictví omezilo. Nejvíce hostinců bylo ve velkých městech a poblíž poutních míst, samotné kláštery zřizovaly pro poutníky noclehárny s možností jednoduchého stravování. Se zlepšováním kvality cest vznikaly venkovské hostince (krčmy). Bývala to obvykle jedna veliká místnost, kde se vařilo, jedlo, a i spalo poblíž ohně. Ve vesnicích se svobodným rychtářem patřila krčma většinou jemu. Pokud ves nebo městečko podléhalo vrchnosti, krčmář šenkoval dovezené vrchnostenské pivo a víno a vařil pokrmy ze surovin z panského velkostatku či nakoupených u mlynáře, pekaře a řezníka.

- PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK -

Zaniklé vesnice Horní Krupá a Krupský dvůr

 
V sobotu 14. 10. jsme uskutečnili vycházku do zaniklých vesnic Ralska. Tentokrát jsme se vydali do Horní Krupé a Krupského dvora. Počasí nám přálo, byl krásný den. Zastavili jsme se u bývalého mlýna a po krátké debatě se na 20 zájemců o historii vydalo do kopce na Krupský dvůr. Cesta lesem do kopce byla výborná na rozdýchání, konečně jsem využil plnou kapacitu plic. Nahoře u památné lípy jsme promlouvali o historii dvora, dozvěděli jsme se nové skutečnosti. Třeba to, že se zde narodil psychiatr Benjamín Čumpelík, zakladatel psychiatrie a iniciátor zřízení psychiatrické léčebny v Kosmonosích, a který poprvé popsal delirium tremens.  Nakonec fotografování a vydali se zkratkou dolů k mlýnu. Stále bylo o čem mluvit. Historie je nekonečná.
Za vraty obory jsme zastavili v místech bývalého statku Dittrichových. Pan Dittrich nám vyprávěl o svých předcích, o Horní Krupé. Zašli jsme do míst bývalého hřbitova, kde leží předci pana Dittricha. Hřbitov již není, nikdo by nepoznal, kde byl. 
Nakonec rozloučení s konstatováním, že to byla procházka velmi hezká. A teď se již těšíme na vycházku další, o které vás budeme včas informovat.
 
- J. D. -

Návštěva z Ingolstadtu

 
Pozdrav  z Ingolstadtu
Včerejší podzimní den byl krásný, slunečný, barevný a plný překvapení.
Měla jsem návštěvu - neohlášenou, nečekanou, překvapivou, ale velmi milou a příjemnou. U vrátek zazvonil starší pán s dámou, kteří se představili jako pan Erich Morák, bratr paní Zaschke z Ingolstadtu se svojí partnerkou Annou Fišerovou. Bylo to velké překvapení, tento pár jsem neznala, ale na první pohled jsem poznala, že si s nimi budu mít o čem povídat. Při přípravě kávy jsem zavolala i Blaženě Suchomelové, aby i ona poznala tuto báječnou dvojici.
Rodiny pana Zaschke a Rajchl jsou ty, které se dlouhá léta staraly o bezchybný chod muzea Mimoně v Ingolstadtu. A nejenom to, měli jsme možnost 4x Ingolstadt navštívit a oni se o nás vždy vzorně starali, ukázali nám všechny zajímavosti města, muzea, univerzitní školy, umožnili nám návštěvu automobilky Audi.
Při kávě a prohlížení starých pohlednic Mimoně  pan Morák vzpomínal na své dětství, kdy jezdil k babičce na prázdniny. Na pohlednicích poznal ulice ,u kina rodný dům babičky, který dnes vypadá úplně jinak. Na mimoňské koupaliště s ostrůvkem, převlékárnami a jak tenkrát, v tom roce 1945, vůbec nevnímal a neřešil politickou situaci. Vyprávěl o mnohdy nelehkém a nepříznivém žití.
My jsme jim naopak s Blážou Suchomelovou povídali o činnosti spolku, našich tradičních akcích a už jsme je také pozvali na Oslavy Horních vsí v Náhlově, které se budou konat 18. srpna 2018. Jsem ráda, že jsem měla možnost poznat tento pohodový pár, doufám, že toto setkání nebylo poslední.
Pozdravy z Ingoldstatu a rodiny Zaschke a Rajchl bereme jako poselství  se vzpomínkou na pana Rajchla, který už bohužel není mezi námi a víme, že přátelství mezi tamními rodáky a Spolkem historie Mimoňska bude nadále pokračovat.

V Mimoni 30.9 2017
Lenka Špačková

 

Holičky, nezapomenutelná vesnice mého narození

 
 
Přepis z výtisku Die Dorf-Postille
časopis vydávaný Sdružením rodáků Horních vsí
(Heimatgruppe der ehemalingen Oberdörfer im Gerichbezirk Niemes)
 
 
Na obrázku jsou vyobrazeny Holičky, dnes již neexistující vesnice v oblasti bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko, na kterou vzpomíná členka našeho Spolku, paní Jana Havlíková.
 
Stejně jako Holičky patřily k Hořením vsím, sdílely s nimi i společný osud. Vesnice ležela v malebném údolí podél silnice do Svébořic, vzdálená 3,5 km od Osečné. Nepatrný potůček napájel od severu vesnický rybník a odtékal dál Čertovým žlebem, aby pod Těšnovem skončil v Zábrdce, nazývané také Malá Jizera.
 
O historii vesnice je známo velmi málo. První písemná zmínka pochází z 15. stol. Kořeny mých předků, rodu Sprengerů, jsou dohledatelné až do r. 1642, kdy si Michael Sprenger vzal za ženu Helenu Rösselovou. Po třicetileté válce v roce 1675, stálo v Holičkách osm domů. Od poloviny 16. stol. Náležely Holičky k majetku Šalamouna Blekty z Útěchovic a od r. 1714 ke Stráži pod Ralskem. V průběhu dějin museli vesničané stále znovu snášet tažení vojenských oddílů, nebo dokonce jejich dočasný pobyt. V roce 1642 ot byli Švédové, v roce 1673 oddíly de la Porta, v roce 1866 Prusové a v roce 1945 Rusové.
 
Dle úředního sčítání obyvatel v roce 1930 se obec Holičky rozkládala na 185 ha půdy, čítala 48 domů a měla 143 obyvatel. Dle čsl. Státní příslušnosti zde bylo 138 Němců a 5 Čechů. Obec náležela k římskokatolické farnosti Svébořice a měla vlastní, v roce 1770 postavenou kapli, zasvěcenou 14 pomocníkům v nouzi. Stála pod čtyřmi lipami při silnici do Osečné a cestě do Černé Noviny. Dvě z těchto lip stojí dodnes. Po sametové revoluci se konala v roce 1991 v České Lípě výstava exponátů a dokumentů ze zničených vesnic v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Ralsko. Vystavena byla i dřevěná soška, označená jako Madona z Holiček. Není však jisté, zda tato soška nepochází odjinud. Nedaleko kaple, vpravo při silnici do Osečné, ležel hřbitov. Ten byl v 70. letech ruským ženijním tankem srovnán se zemí. Hroby připomíná jen několik rozvalin. Tehdy zmizel i náhrobní kámen mých pra-pra-prarodičů, Theresie a Karla Sprengerových (žili v domě č. 8).
 
 
Škola patřila k nejvýznamnějším budovám obce. První škola byla v obci zřízena v roce 1870. Byla jednotřídní, pro 1. – 6. stupeň. Nová školní budova s bytem pro učitele byla postavena později a od roku 1875 se v ní vyučovalo. Dnes místo, kde škola stála, připomíná jen kovový sloupek zábradlí. 
 
 
Nedaleko odtud se nacházela hasičská zbrojnice. Pro obec byl vznik dobrovolného hasičského sboru v roce 1893 velmi důležitý. Naproti škole při silnici dnes stojí
mohutný císařský dub, vysazený v roce 1908 u příležitosti 60. výročí vlády císaře Františka Josefa I.
 
V obci byly dva hostince: „Skalni sklep“ a „Hostinec Josefa Kirschnera“. Pošta byla zajišťována z Osečné. Zvláštností v poštovním styku byly tzv. pečetní papírové známky ve žluté, nebo zlaté barvě, které byly v období od 1850 do 1945 používány úřady, firmami i soukromými osobami k uzavírání dopisů.
 
Během prvních let po II. světové válce vesnice Holičky téměř zmizela. Jen jednotlivé studny, skromné zbytky suti z domů, četné, do pískovce vytesané sklepy, stáje s žlaby a kůlny, jsou dnes ještě k nalezení. Mezi nimi tvoří skalní kovárna místní zvláštnost, neboť tato byla bezesporu nejzajímavější kovárnou v okrsku Mimoň. Ležela uprostřed vesnice, blízko silnice a hostince. Ještě dnes se kolemjdoucí zastaví a s údivem pohlížejí na vysokou tmavou skalní stěnu se stopami bývalé vesnické kovárny. Vše bylo vytesáno v čistém pískovci, také velmi vysoký komínový odtah, který byl z venkovní strany obezděn cihlami. Kovárna sestává ze dvou přístupných místností. V přední velké byla vlastní kovářská dílna s výhní a kovářským nářadím, tedy kovadlinou, měchem, pracovním stolem. Navazující zadní místnost naproti tomu byla používána jako skladiště. Od nepaměti byla kovárna ve vlastnictví obce a byla pronajímána. Posledním nájemcem byl od roku 1902 kovářský mistr Pruschek. Kdy tyto kouřem začerněné prostory vznikly, o tom nás nezpravují žádné historické doklady, ani ústní podání. Očividně se tak stalo již v době založení vesnice, přičemž není doložitelné, co vzniklo dříve.

 

 
Důležité pro stáří osídlení v této oblasti byl velký nález stříbrných mincí v listopadu roku 1932. Tehdy v lomu Leonarda Schrittra, mého dědečka, byl objeven v hloubce 1,5 m starodávně tvarovaný, neglazovaný hrnec, který byl zakrytý plochým kamenem. V hrnci se nacházelo přes 200 stříbrných mincí z doby vlády Václava II ( 1283  –  1305 ). Tento nález obsahoval čtyři sady mincí. Nejdůležitější a nejpoučnější byla třetí sada. Znázorňuje helmici se zavřeným hledím, obklopenou zářivým věncem zvláště tvarovaných oštěpů. Dle názoru znalců byly tyto mince velmi ojedinělé. Všechny čtyři sady měly ve starogotické legendě slova „Grossus Pragenses“. Jelikož obyvatelstvo tento druh mincí, oproti dříve používaným malým denárům, nazývalo „die Großen“ (velké), vznikl z toho pozdější název „Groschen / groš“. Tento poklad byl předán do muzea v Mimoni, avšak na konci války se beze stopy ztratil.
 
Sepsáno podle poutavé přednášky Jany Havlíkové na 33. setkání v Heiligendorfu,
Bad Kissingen v září 2016.

Zbrusu nový kalendář Mimoň na dobových pohlednicích na rok 2018 je na světě, zájemci si jej mohou vyzvednout na poště v Mimoni u vedoucí pošty, paní Janecké.

! POZOR !

POSLEDNÍCH 15KS

Cena 90,- Kč

Lze poslat poštou, pak je nutné připočítat poštovné 25,- Kč

Objednávky pro zaslání poštou můžete psát na adresu

lenka.fogl@seznam.cz