Pomník v Palohlavech slouží k setkávání rodáků.

Tentokrát k tomu došlo 10.4.2017

Vycházka do zaniklých vesnic

 

Jako každý rok, tak i letos připravil Spolek historie Mimoňska vycházku do zaniklých vesnic. Původně jsme se měli jít podívat na Krupský dvůr a do Horní Krupé, ale protože v zájmu klidu pro zvěř, je omezen do konce dubna vstup do obory, zvolili jsme trasu mimo oboru a to byla Jezová a Kuřívody.  Sešli jsme se v 10 hodin před MÚ Ralsko a vyrazili do Jezové. Po projetí části Jezové jsme zastavili na křižovatce a povídali o historii, prohlíželi dobové fotky a udělali společné foto. Pak jsme vyjeli směrem na silnici Kuřívody, Bělá. Při výjezdu na silnici jsme si povšimli místa, kde stála hájovna Vejčín. V Kuřívodech jsme projeli kolem bývalého hřbitova, který připomínají jen vzrostlé stromy a terasovitý terén.

V Informačním centru na nás čekala paní Koníčková, která nám poskytla azyl, zkřehlým nabídla kávu, čaj. Velmi ochotně se o nás postarala, za což ji všichni velmi děkujeme. Promluvili jsme o Kuřívodech o významných osobnostech, o zámku, Kunhutě, kostelu sv. Havla s významnými freskami, také jsme zmínili Rakousko-Pruskou císařskou bitvu v r. 1866. Vzhled města a jeho ráz se zásadně změnil. Roubené a hrázděné domy byly jedinečnou ukázkou lidové architektury, jejich zničení je nenahraditelná ztráta pro region. Z 226 domů zbylo původních jen 16. Prohlédli jsme si dobové fotky, mapy.
Došlo na promítnutí dokumentu o současném stavu zámku Kuřívody. Po shlédnutí jsme se všichni shodli, že uvnitř je vlastně sběrný dvůr. Jaká škoda, že zámek nezůstal v majetku města.
Tak to byla vycházka 22. 4. 2017. Další bude, budeme se snažit, na Krupský dvůr a Horní Krupou. Termín a případné změny budou včas na našich stránkách uvedeny.  
 

Jaroslav Dvořák a Lenka Špačková

Historie obce Brenná

 

Ves Brenná byla zřejmě kombinací lánového uspořádání s radiálním ukončením a byla založena v období kolonizace Zákupska německými osadníky. Místo pro domy bylo vypáleno v tehdejším lese, s čímž možná souvisí i jméno osady - „brennen“ značí v němčině pálit, vypalovat. První písemná zmínka pochází z roku 1316, kdy ves patřila  k vartenberskému panství. Panské sídlo v tehdy malé vsi zřejmě nebylo, spíše  jen rychtářský statek. Existence fary je doložena od roku 1344, což je i výchozí datum pro potvrzení existence kostela.

15. září 1590 zaznamenali obyvatelé jev nebývalý v našich končinách – slabé zemětřesení. 17. září 1595 se prohnala Zákupami velká povodeň. Brennou na kopci nepostihla, ale rozlehlá záplava vypudila hlodavce, kteří zamořili usedlosti a zapříčinili hromadné onemocnění skotu. Epidemie dýmějového moru, která zasáhla v roce 1597 Zákupy a Bohatice (zemřelo zde na 200 lidí), Brennou pro odlehlejší polohu významně nezasáhla. 19. září 1598 zato zpustošila osadu silná vichřice. Po roce 1608, kdy zemřel vlastník zákupského panství Václav Berka, se stal novým majitelem Jan Novohradský z Kolovrat (po něm až do do své smrti roku 1632 jeho syn Zbyněk Leopold z Kolovrat). Následkem neúrody potrápil v roce 1617 obyvatele Brenné hladomor.

V roce 1620, rok před vypuknutím třicetileté války, vykazovala obec 11 usedlostí. Již 26. ledna 1621 táhlo přes Brennou švédské vojsko pod velením hraběte Solmse a došlo k prvnímu rekvírování potravin a píce. Od roku 1623 byla zdejší farnost spravována děkanstvím v Zákupech. Další vojsko, pro změnu saské protestantské pod velením generála Hanse Georga z Arnimu, vyrabovalo Brennou v roce 1634 při svém ústupu na sever. O pět let později táhli přes Brennou Švédové generálů Johana Gustafssona Bannera a Lennarta Torstenssona. Škody utrpěné za třicetileté války  nepřežilo 40%  domů.  Jejich pusté pozemky tvořící 83 jiter orné půdy a  44 jiter luk a lesů připadly jako odúmrť  zákupské vrchnosti Juliu Jindřichovi, vévodovi Sasko-Lauenburskému, který zde zřídil veliký ovčín.

Podobu prvotního gotického církevního svatostánku neznáme, byl patrně dřevěný. Dnešní barokní jednolodní kostel s obdélným presbytářem sv. Jana Křtitele nechala ke konci svého panování vystavět vévodkyně Anna Marie Františka Toskánská. Stavba byla svěřena jejímu dvornímu staviteli architektu Václavu Špačkovi, který vyhotovil plány. Stavbu provedl zednický mistr Cikán v letech 1723 až 1727. Zvony byly použity starší, kazatelna z roku 1624 pocházela ze zákupského kostela sv. Fabiána a Šebestiána. Již předtím byla v Brenné postavena kaple sv. Agida a u kaple bylo také obydlí pro poustevníka. 1. září 1712 byla zasvěcena sv. Hubertovi a od roku 1717 zde sloužil kněz bohoslužby až do roku 1775, kdy bylo nadání zrušeno. Po kapli není bohužel dnes ani památky.

V roce 1725 zničilo krupobití úrodu a následujícího roku došlo za sucha kvůli nedostatku píce k nucené porážce 100 kusů skotu a přemnožení hlodavců. V roce 1772 zasáhla Brennou na tuto dobu neobvykle silná epidemie moru, při které zahynulo 60 místních obyvatel. Třiadvacetiletá Marie Terezie, která nastoupila na rakouský trůn v roce 1740, musela čelit útokům okolních panovníků, kteří pokládali rakouské císařství za snadnou kořist, zvláště je-li v jeho čele žena. Pruský král Fridrich (Bedřich) II. Veliký chtěl Slezsko za dva miliony zlatých, a když nebyl jeho požadavek vyslyšen, vpadla jeho vojska do Slezska a porazila Rakušany v bitvě u Majulowic. Fridrichův úspěch podnítil Bavorsko a Sasko ke spojenectví s Pruskem. 26. listopadu 1741 dobyli Bavoři se Sasy a francouzskou pomocí Prahu, kde se nechal bavorský kurfiřt Karel Albrecht korunovat českým králem za holdování většiny českého panstva. Marie Terezie postoupila Slezsko Fridrichovi, aby měla krytá záda a vypudila posléze Bavory z Čech. Na rozdíl od svého předka Ferdinanda II., který nechal popravit 27 českých pánů po bitvě na Bílé hoře, se zachovala v české šlechtě smířlivě. Fridrich přesto zůstal největším nepřítelem Rakouska a získal za dalších válek ještě Kladsko – nárok na Hradecko však již Marie Terezie odmítla i za cenu nové války.

V posilování obranyschopnosti proti výbojnému Prusku pokračoval i její syn Josef II. Roku 1778 a 18. září 1779 dle záznamu v kronice zavítal při rekognoskaci terénu pro stavbu pevností do Brenné a pooběval s generálem Laudonem v místním hostinci. Stavba pevnosti se nakonec realizovala v padesát kilomertrů vzdáleném Terezíně.

V roce 1800 si otevřel brennský rychtář Augustin Herfort tiskárnu a barvírnu látek, která ovšem nemohla konkurovat zajeté manufaktuře Ferdinanda Leitenbergera a brzy zanikla. V letech 1853 až 1856 byla vybudována štěrková silnice mezi Zákupy a Brennou. Ferdinand V. zdejší kostel navštěvoval za svých pobytů, zaznamenány jsou jeho návštěvy třeba 24. 6. 1860, 17. 7. 1861 a 10.7. 1862. Zřejmě proto v něm proběhla v následujícím roce velká oprava. Kostel přitom dostal také nové varhany a obrazovou výzdobu. To již byla brennská farnost 11 let samostatnou, bez podřízenosti zákupskému děkanství. 14. října 1877 byla slavnostně otevřena nová školní budova, postavená nákladem 18000 zlatých. V letech 1881, 1882 a 1883 navštěvoval obory nad Brennou a zdejší hájovnu korunní princ Rudolf. Pořádaly se zde pro něho hony na srnčí a divokou. Obec v té době prožívala největší rozkvět a žilo zde na sedm stovek obyvatel. Jezdilo sem v létě také velké množství tkzv. „letních hostů“ na rekreaci.

V roce 1930 měla Brenná mlýn, pekaře, řezníka, holiče, dva koloniály, kováře, dva krejčí, dva ševce, kampeličku, dvě trafiky a koláře. Žilo zde tehdy 569 stálých obyvatel německé národnosti a minimum Čechů. Proto na ně drtivě dopadl konec druhé světové války a poválečným vyhnáním místních Němců byla Brenná téměř zbavena původního obyvatelstva. Do jejich domů se na základě dekretů od „Úřadu pro osidlování pohraničí“, který byl v gesci KSČ, nastěhovali lidé z vnitrozemí a ze Slovenska. Počet obyvatel  roku 1950 vykazuje stav 287 lidí. V roce 1968 se zde natáčely některé scény filmu režiséra Ivo Nováka Maratón. Film, situovaný do samotného závěru druhé světové války provázely i válečné scény. Při tom byla zapálena některá stavení a při simulovaném výbuchu dělostřeleckých granátů narušena statika kostela sv. Jana Křtitele. Záchranou některých domů se stal jejich prodej chalupářům, přesto počet stálých obyvatel klesal.  V roce 1971 se stala obec Brenná integrovanou součástí Zákup a sídlilo zde trvale 167 lidí. Roku 1993 se obec dočkala vodovodu, a to i za cenu vybudování vodárenské věže, která krajinářsky znehodnotila dříve tak malebnou siluetu vsi s kostelem. Počet stálých obyvatel ale nadále klesal. V roce 2000 jich v Brenné žilo 78. Při odhalení „Kříže smíření“ v Zákupech jsem vezl do Brenné zdejší rodačku Christinu Miksch, která se sem chtěla podívat. Dům jejich rodiny vzal za své při natáčení výše uvedeného filmu a ještě horší byla návštěva zdejšího hřbitůvku, kde na hrobě její rodiny byla náhrobní česká deska.

Zdeněk Rydygr

Smutná zpráva.

Odchod hraběnky Hartigové.

 

Dne 8. března 2017 zemřela hraběnka Sophie Hartigová, rozená Valdštejnová. Manželka Karla Františka /2004/.
Sophie se narodila 28. 7. 1924 na zámku Kozel hraběti Adolfu Valdštejnovi a hraběnce Marii Johaně Kinské. Rodina střídavě žila na Kozlu a v Doksech, kam také Sophie chodila do školy.
Za hraběte Hartiga se provdala 9. 5. 1945 a hned se odstěhovala do Salzburgu. O majetek přišla rodina v roce 1948.
V dubnu 2010 jsem se spolu s kolegy ze Spolku historie Mimoňska, zúčastnila zájezdu do Salzburgu. Po předchozí domluvě jsme hraběnku mohli navštívit v jejím bytě, který byl plný upomínek a památek, nejen na Mimoň. Paní hraběnka byla velice milá, příjemná a vitální, prostě hraběnka každým „coulem“ s výbornou pamětí. Vyprávěla o svém dětství, mládí, dramatické svatbě na mimoňském zámku, kdy okolo jezdily tanky, o třech synech a životě v Salzburgu. I druhý den se nám věnovala. Společně jsme jeli do Glaneggeru, kde 30 let bydleli a hrabě František tam byl zaměstnaný. Paní hraběnka nás vzala na prohlídku krásného Salzburgu, navštívili jsme slavnou cukrárnu Tomaselli, chodili po stopách Mozarta. Byla úžasná, v té době jí bylo 89 let.
V létě téhož roku přijala pozvání a přijela se svým synem do Náhlova při příležitosti Oslav Horních vsí, kde byla jejich ozdobou.
Je mi ctí, že jsem se s ní mohla setkat a nikdy nezapomenu na tuto vzácnou ženu, šlechtičnu v tom nejlepším smyslu slova. Nás, kteří jsme měli možnost ji poznat si získala svou bezprostředností, skromností, vystupováním, neskutečnou pamětí a hlavně vitalitou i v pozdním věku.
 

Čest její památce.
Za SHM Lenka Špačková