Mimoň po Mnichovu 1938

30.01.2012 14:30

 

Mimoň po Mnichovu 1938
Publikováno:  23. června 2008

SHMRO_logoV roce 1938 se Češi a levicově orientovaní Němci v zabraných oblastech nepřestali vzájemně stýkat, nepřerušili ani spojení se svými přáteli a druhy ve vnitrozemí. Proto byla věnována bedlivá pozornost policejních a politických orgánů hlavně okolí protektorátních hranic - katastrálním obcím, ležícím směrem k české oblasti. K nim patřily také obce východně a jihovýchodně od M., kde situace pohraniční stráže ztěžoval lesnatý porost a řídké osídlení. 
V červenci 1939 zjistila policie, že řada Čechů, německých komunistů z M. přejelo u Kuřích Vod hranice na kolech a v Bělé p.B., které tehdy již ležely v tehdejším Protektorátu, nakupuje mouku. Členy této výpravy byli manželé Kočí, kteří prosluli jako organizátoři českého života v M. za 1. republiky, spolu s Rudolfem Šputichem, lakýrníkem, paní Becková, vdova po mimoňském Čechovi a němečtí komunisté Brenerovi s dělníkem Kopeckým. Při výslechu některých mimoňských obyvatel vyšlo najevo, že podobné schůzky a návštěvy Protektorátu byly touto skupinkou uskutečněny již vícekráte.

Další antifašisté se projevili po vypuknutí války proti Polsku. Bez ohledu na bývalé mezistátní spory ČSR a Polska se řada zdejších vyjadřovala zaujatě proti německému přepadu a v nevyhnutelných společenských rozhovorech s německými spoluobčany kritizovali zprávy německého rozhlasu a tisku. Jaroslav Kaplan, holič, se při promítání v kinu v Zákupech neudržel a na místě vyjádřil své poznámky a byl také ihned za tento svůj postoj udán svými čtyřmi sousedy. Za projev svého nesouhlasu s vládní politiku a konáním Říše se mnoho z nich dostala do vězení za překročení zákona tzv. Heimstückgesetz tj. zákon proti zradě vlasti. Na tento zákon byli fanatičtí nacisté velmi citliví. V říjnu 1939 byl obžalován farář ze Žibřidic jen proto, že dal zvonit na oslavu vítězství nad Polskem jen půl hodiny. Proti němu svědčila jeho vlastní žačka náboženství, protože se vyjádřil proti tryznění Poláků a Židů. Většina Němců byla opojena bleskovým vítězstvím v Polsku, ale projevili se i tací, kterým se válka zdála opovážlivá, zvláště s Anglii a Francii. Oficiální boj proti šuškandě bylo nazýváno antimilitaristy a pesimisty za MEKTÁKY. Antifašisté potřebovali skutečně skálopevného ideového přesvědčení, aby zůstali uprostřed nadšení z vítězství pevní a nedali se ovlivnit množstvím falešné propagandy.
Rok 1940 byl pro ně zvláště těžký. Vítězství proklérovských sil se jím zdál příliš daleké, když viděli, jak se Hitler posiluje záborem Skandinávie, Holandska, Belgie a části Francie, jak společně s Maďarskem, Bulharskem i Slovenskem podmanil Rumunsko, spolkování s Itálií a Japonskem. Všeobecně se věřilo, že tento rok umlčel zcela všechny rozvratníky nacistického režimu.
Roku 1941 se Hitler dostal na vrchol své moci, kdy provedl úspěšní balkanské tažení a napadl SSSR. Tehdy se objevily u zdějších obyvatel i první chmurné nálady. Průmysl vzrůstal, sílila i německá marka, zemědělci však nepoznali zlepšení své situace. Přes veškerou protibolševickou propagandu se však obraz situace začínal pozvolna brzdit, stagnovat a následně i obracet.
V neděli 28.6.1942 utekli z lágru mimoňské dřevozpracující továrny EMPE 4 kamarádi : Vaňškin, Svarigin, Sureilov a Brens. Jednalo se o mladé 18 až 20-ti leté chlapce, kterí sem byli převedeni z podniku ZANGE, odkud si propašovali patřičné nářadí, kterým odstranili zábrany před okny prádelny a na plotě lágru. Chytit je se jim nepodařilo. O tři týdny později uprchlo z MELDEWERKu (Ton, nyní Falcon) 5 ruských dělníků, každý z jiného baráku. Všichni sem byli přeloženy z cvikovské továrny APPARATEBAU, která tehdy byla velmi důležitým válečným podnikem pro potřeby SS, tajné velitelství a pro letecké nářadí a mechaniku. Cvikovské lágry byly proslulé velkou volností, častými útěky a porušováním předpisů jako byly příkladně vycházky z baráků v noci. Někteří hlídači zde totiž byli i bývalí komunisté a tyto přestupky zajatců přehlíželi. Zmiňovaní 5 zajatců z Melderovy továrny byli spatřeni z autobusu na silnici ze Svébořic. Nacističtí fanatici a horlivci se chtěli ihned za nimi pustit, ovšem řidič buď ze sympatií či ze svědomitého dodržování předpisů, což je u Němců příznačné, zastavil až na příští předepsané zastávce, čímž překazil jejich okamžité pronásledování.
Začátkem září téhož roku oznámil strážce Rochelt a po něm noční hlídač Schäfer, že z lágru EMPE utekli dva Rusové, původem z Minska (jistý Viktor a Nikolaj), všeobecně známí jako velmi špatní pracovníci. Téhož dne ještě zaznamenal strážce Reichlen z ruského tábora Meldewerke, že z pracoviště Bräunlové pily utekli Nikolaj Beničenko a Alexandr Kornilov. Z tábora byli na pilu odváděni pod dohledem. Cesta trvala asi 5 min. Při rozdělování na práci nechal dozorce pily Lippert stát Rusy samostatně venku, čehož jmenovaní využili k útěku (opět hodnoceno jako hrubé lajdáctví dozoru). 
Když 14.9.1942 hlásil táborový vedoucí Ernest Kumpert další útěk ruského civilního dělníka, začali se na policejním oddělení v M. zamýšlet jak je to možné, že z nového objektu v bývalé octárně v Borečku u M. v posledních týdnech prchá denně 3-6 zajatců. Při cestě tam i zpět šel doprovod (30 minut trvala jedna cesta), kde k útěkům nedocházelo, ale že dochází až na pracovištích. Zde je hlídal totiž jeden dělník z EMPE, zaměstnanec mimoňského stavebního podniku fy. Schneider, Josef Uhlíř, protektorátní příslušník a později člen revolučního národního výboru v Č.Lípě. Přes poučení jak zacházet se zajatci, dovoloval jim volný pohyb, který jak se ukázalo řádně využívali. Německý strážce Kumpert nařkl Uhlíře i Tomíčka (kterému prý chodili zajatci se napít pouze vody), že napomáhají k útěkům a dávají jim i cenné rady (což byla asi také pravda, ale čemuž se samozřejmě nepřiznali -pz.OH).
Továrna EMPE se problémy útěků a špatné prac. morálky nezabývala, chybějící zajatce prostě nechala nahradit jinými, špatně pracující zase vyměnit. V srpnu 1942 například vrátila pracovnímu úřadu 4 pracovníky pro špatnou prac. morálku. V Melde Werke za toto Ivana Měnikova zavřeli na 3 dny do temnice a nato uprchl. V lese však byl zrazen lesnickým učněm, který místo slibovaného jídla přivedl policii.
Při rozdělování do táborů se nebral zřetel na příbuzenské vztahy. Žena sem, muž jinam. Byly zde rodiny i s dětmi. V továrně na výrobu prádla bylo několik žen s dětmi.
Vedle Poláků a Rusů (spíše bývalých občanů SSSR -pz.OH), pracovalo v Mimoni a přilehlém okolí i větší počet Francouzů. Zacházení s nimi však bylo mnohem vlídnější. Roku 1941 měli mnohé úlevy pro svojí loajálnost, avšak až teprve v r. 1943 bylo 20% Francouzů převedeno pod civilní správu, to znamenalo, že chodili volně bez zajateckého označení, museli však nosit na levém rameni tzv. rombus (kosočtverec) ve francouzských národních barvách. Pro ně však také platilo nařízení, zakazující kulturní zařízení a podniky a styk s německými ženami.
V zemědělství nebyl o Francouze zájem, jelikož byli choulostiví k zimě. Francouzští zajatci, kteří nebyli převedeni pod civilní správu měli větší volnost než-li Slovane. Do práce chodili pod dozorem vlastního důstojníka.
Dle Landrátu v Jablonném byli v r. 1941 byli tito francouzští dělníci zařazeni pouze v mimoňském a brnišťském dřevoprůmyslu a dále ve 4 vesnicích v zemědělství. Přesto všechno však mimoňští nacisté projevili jako nejhorlivější a v Melde Werke dávali i Francouzům jako doprovod německého vojáka. Rovněž tak tomu bylo na lesních pracích na Mimoňsku. Z jara 1942 byli Francouzi již zaměstnáni i v zemědělství ve všech obcích Landrátu Jablonné v průměru 10 osob na vesnici. Vedle toho bylo zaměstnáno na Bräunlově pile 7 Francouzů, v Empe Werke 50 Francouzů + 1 Belgičan, Melde Werke 17 Francouzů. Na podzim téhož roku (1942) stoupl počet Francouzů v Empe na 77 osob.
Francouzi byli uzavření a neprojevovali své smýšlení. Když získali důvěru, začali prchat. Utíkali většinou promyšleně a s dostatečným vybavením. Na příklad Piere Bailly, chycený na protektorátní hranici, měl sebou kromě hodinek, nože, zápalek a zásob cigaret také vařič a plný tlumok potravin. Paulu Rosegnalovi a Jeanu Atnnée se podařilo na kolech odjet až do Cvikova, kde je zadržel velitel četnické stanice. Zatčení byli předáni ochrannému zemskému batalionu v Č.Lípě.

Mimoň po Mnichovu 1938 - 2. část
Publikováno:  25. června 2008

SHMRO_logoV září 1942 na mimoňském bezpečnostním oddělení přišlo hlášení vedoucího II.tábora o nočním útěku Francouzů Eugena Billauxse, Alberta Avenanta, Luciana Gigota a Adolfa Olivetti.
Své dovolené využívali k tomu, že se prostě nevraceli a ve válečné vřavě je bylo jen těžko je stíhat. Přesto bylo požadováno, aby se tyto případy hlásily prac. oddělení Francouzů v Berlíně.
Francouzi dělali úřadům těžkou hlavu. Zvláště to bylo na Landratu v Jablonném, kde se vyskytovaly časté pletky Francouzů s německými ženami. Úředníkům bylo líto dobrých pracovníků a proto jim vyměřovali dlouhé tresty. V říjnu 1941 jsou zaznamenávány mnohé milostné vztahy mezi zajatci a Němkami, zvláště pak s Francouzi. Jako příklad lze uvést : V létě 1941 se před táborem v Hlemýždí, odkud někteří docházeli do Melde Werke, zastavily dvě Němky, které přehodily přes plot balíček s cigaretami adresované zajatci č. 17514, Franciosu Ruenoci. Podezření padlo na několik německých dělnic, jedna z pachatelek se však prozradila sama, když chtěla podplatit velitele zajateckého tábora Maxe Bauermanna.

V zemědělství vedlo delší spolužití často k těsnému sblížení zajatců s německými rodinami. Sudetští Němci necítili k Francouzům ani politické ani rasové nepřátelské předsudky.. Funkcionáři však takovouto netečnost pronásledovali. Příkladem může být SS Sturmführer Schmidt, který nechal v Břevništi vysídlit celou rodinu Antusche, kde se Francouzi scházeli a celou společnost vydal následně gestapu.
Také se stalo, že 70-ti letému rolníkovi z Dubnice musela být odejmuta flobertka, poněvadž vyhrožoval manželce a dceři zastřelením pro podezření z nevěry s Francouzi. Ještě větší aféra, typická pro místní poměry se rozvířila kolem hospody v Mařenicích, kde měla paní Opitzová náhradu za narukovaného manžela jistého Viktora Galanda, vyučeného řezníka. Místní ženy žárlily na oblíbenou šenkýřku a samy toužily každá z nich získat obratného cizince do vlastního hospodářství, zaplavovaly Landrat anonymy a vylepovaly i letáky, čímž se však jen zvyšovala popularita paní šenkýřky Opitzové. Důvtipná žena však byla chytrá, když včas předala Landratu žádost o přeložení služebné Němky s udáním na podezření na nedůstojnou náklonnost k cizímu zajatci.
Mezi ostatními dělníky zavlečenými do Říše na totální práci zaujímali Češi zvláštní místa. Především se necítili k Totaleinsatzu ztraceni, protože byli vlastně doma. Češi byli zvlášť nebezpeční vzhledem k tomu, že byli znalí poměrů a ovládali němčinu i v dialektu nerozeznatelní od místních Němců. Měli dále oporu v blízkém ryze českém vnitrozemí. Za hranicemi Protektorátu i mezi Čechy, kteří po záboru neodešli ze Sudet. Jednou z typicky české vlastnosti nacisty obzvláště nenáviděných bylo vyprávění a vymýšlení anekdot, které rozšiřovali bez ohledu na nebezpečí. Nacistické funkcionáře značně rozčilovalo zejména drzost, s jakou Češi vyprávěli politické dvojsmyslné vtipy, které si musel každý jednoznačně vyložit. Roku 1941 byl v M. příkladně vyšetřován Jaroslav Hebký, elektroinstalatér, pro vtipy, které vyprávěl v rodinách, kde právě pracoval.
Na běh veřejných událostí, hlavně na postup války reagovali Češi nejen vtipem, ale i vážnými úvahami. Proto na rozdíl od některých Němců nepodléhali nacistické propagandě, která hlásala ukrutnosti nepřítele Němců. Proti tomu se postavil Čech Josef Kuchař, který strávil v ruském zajetí 4 roky a jejich tvrzení vyvracel, za což však byl samozřejmě Němci zatčen. 
Mnoho Čechů bylo stiháno i za to, že uváděli kolik Němců padlo již ve válce, že poslouchali cizí rozhlas, kde vynikali zvláště rolníci. (až 30% rolníků se uvádí v Zákupech). „Na 1.máje 1942 za vedení československy orientovaného Slováka Ivana Ivaniče, odmítli dělníci na panství hraběte Hartiga pracovat, za což byl Ivanič přeložen“.
Někteří dobří Češi se snažili působit na Čechy ve smíšených manželstvích, aby posilovali jejich kolísavé jednání nabádáním k národní hrdosti, aby se neodnárodnili. Pro takovouto činnost byl udán Josef Fukárek, který předpovídal špatný konec všem Čechům, kteří se hlásili k Němcům (žádali o německé státní občanství). 
Živelné pohromy v r. 1939, zejména po katastrofálním krupobití a mrazech v r. 1940 se projevily ponejvíce v zemědělství našeho kraje, což se odrazilo zejména mezi zemědělskými dělníky. Nijak je nenadchlo ustanovení dědičných statků (dvorů), protože znamenaly samozásobitelnost, které často rolníkům komplikovala život.
Gestapo v srpnu 1940 sděluje Landrátům, že mezi českým obyvatelstvem ústeckého kraje sílí hnutí pro Rusy a že se rozšiřuje ilegální Rudé právo a místo tajného poslouchání Paříže se rozšiřuje poslech Moskvy. Pro rozšiřování zpráv nepřátelského vysílání byl udán i úředník Ferdinand Regnerml, který byl souzen a odsouzen do káznice. František Severa z Mimoně rozšiřoval zprávu o 2 milionech padlých Němců, což se ihned dostalo na četnickou stanici.
Zásada, že v celém okrese se nemají zajatci dostat do průmyslu zaměřeného pro válečné účely nebylo možné z ekonomického důvodu dodržovat. Stejně tak bylo upuštěno od nedůsledného provádění předpisů, že zajatci v žádném případě nemají být použity v jednom místě z různých zemí a zejména ne v témž podniku. Tak se stalo, že počátkem roku 1942 pracoval v mimoňském závodě Melder Werke 17 Francouzů, 41 Kypřanů, 9 Angličanů a 18 Srbů. V druhé nábytkové továrně Empe Werke bylo zaměstnáno 50 Francouzů, 1 Belgičan a 22 Srbů. Na Bräunlově pile pracovalo 7 Francouzů.
V r. 1943 již bylo obyvatelstvo v Mimoni značně mezinárodní. 
- V pracovních táborech s rozmanitým stupněm dozoru a volnosti bylo ubytováno celkem 62 Angličanů, 45 Holanďanů, 150 vojensky internovaných Italů, 136 Francouzů (z nichž v Empe Werke stoupl počet na 99 osob), a 16 francouzských zajatců. 
- Z podnikových lágrů docházelo na práci 195 Rusů a také 36 Čechů. 
- Jednotlivě bylo ubytováno dalších 70 Čechů z Protektorátu nasazených do průmyslu.
U mimoňských zemědělců pracovalo 20 Poláků, 17 Francouzů, několik Slováků, Ukrajinců a Maďarů.
Hanlivé úsloví o organizovaném zmatku má svůj původ b druhé polovině okupačního období. Byl to čas nesmírných a častých přesunů obyvatelstva, vykořeňování národů z jejich staletých sídel, vyvracení celých měst, přes které se převalila válečná fronta. Čas, v němž nebylo ve střední Evropě klidného a bezpečného místa.. Přesto Mimoň a jeho okolí náleželo k nejklidnější válečné zóně, kam z jedné strany se ještě nedostal plán systematického rozrušování válečného průmyslu bombardováním a z druhé strany je ještě nesevřela východní fronta trvale ustupující k hranicím Říše. Ze všech stran do Mimoně a přes ní každodenně prchalo množství lidí, kteří zde hledali ochranu ať trvalou nebo alespoň dočasnou. Při evakuaci území kdysi zabraných Říší, byly hnány celé vesnice německých rodin do Říše, kde byly okamžitě zařazovány do pracovního nasazení. 
Na Landratu v Jablonném začal počet válečných přistěhovalců prudce stoupat konce roku 1944. Koncem října jich bylo 4450 osob, v listopadu 5024 a prosinci již 6130.
V březnu 1945 jich v okrese působnosti Landratu bylo zaznamenáno již bezmála 20.000 osob. Říšských Němců bylo zaznamenáno v tomto kraji přes 12.000 osob, Němců bez státní příslušnosti 7.000 osob, jiných národností 1000 osob. V Mimoni samotné bylo z jara 1945 zaznamenáno přes 2000 uprchlíků z front a vybombardovaných oblastí. (tyto údaje nezahrnují německá vojska a výše uvedené pracovní síly nasazených do zdejšího válečného průmyslu). Prakticky se zde setkali všechny národnosti Evropy. Těsně před květnem 1945 se do města stáhli i pohlavaři říšských Němců, kteří se dožadovali svého pohodlí v několika pokojových bytech, ovšem nebylo jim to pro nemožnost umožněno a na vlastní kůži pocítili nutnou skromnost, kterou oni neoplývali. 
Květen 1945 pak ovšem o všem rozhodl a Mimoň se vrátil velmi rychle zase do svých přirozených poměrů. Vše se rychle přesunovalo dále na západ. Těsně před koncem odešlo i vojsko a pak následovalo pouze ještě bombardování Mimoně 8.května odpoledne a 10.května brzo ráno vstup vojsk Rudé armády do města. To je však již jiná kapitole historie Mimoně. Tak bylo ukončeno 6 dlouhých nesvobodných let Mimoně.

 Mimoň po záboru v r. 1938
Publikováno:  20. června 2008

SHMRO_logoV počátku II. svět. války žil již zase plně po krizí třicátých let mimoňský průmysl, který však byl plně již v režii potřeb válečné mašinérie německého zbrojního průmyslu. S tím stouply i platy a tím i koupěschopnost obyvatel. Značný rozvoj doznává dřevozpracující průmysl. Celkový přehled mimoňského průmyslu v té době byl následovný :
EMPE WERKE - firma Ernsta Pelze měl začátkem října pouze 6 zaměstnanců, ale na konci roku 1940 jich již měl 150.
Továrna ohýbaného nábytku, jehož židovští majitelé Arnošt a Bedřich Hirschové museli těsně před záborem opustit továrnu i město z všeobecně známých důvodů ve své pro ně nebezpečné době. Majitel si však při svém útěku vzal sebou všechny peníze na hotovosti a výroba vlivem prudkého poklesu exportu se dostala do velkých nesnází. Příkazem libereckého gestapa byla firma zařazena do pozemkové knihy s vlastnickým právem Německé Říše a název přeměněn na MELDER WERKE a.s.. Pokles výroby přinesl i propouštění zaměstnanců.

Na podzim roku 1938 bylo z důvodu omezené výroby propuštěno 400 dělníků, což představovalo téměř 50% všech zaměstnanců v továrně při dřívějším plném provozu. Po volbách do říšského sněmu v M. 3.12.1938 se všichni zbývající zaměstnanci v počtu 460 osob, tedy 100= zaměstnanců hlásilo u vedoucího provozu inženýra Hugona Heitera do nacistické strany DAF čili Deutsche Arbeitenfront (německá dělnická fronta). Mzdy jim byly ihned zvýšeny o 15%, obdrželi vánoční příspěvek a osvobozovací dar. Tito dělníci si ani neuvědomili, na čí úkor mají tyto výhody. 
Mimo těchto dvou dřevozpracující továrny zde pracovaly fy. Hutter & Schranz, Müller & Seide atd.
Ze zemědělských podniků byl většího rozsahu pouze Dvůr hraběte Hartiga. 
Velký rozmach průmyslu, který přinesla válečná konjunktura, si vyžádal silný nárůst nových pracovních sil. Ani nejhorlivější přívrženci nacistických stran si nemohli dovolit vyloučit z pracovního procesu politicky nespolehlivé pracovníky, ať se jednalo o Němce či Čecha. Na počátku roku 1938 bylo v M. přihlášeno na 700 Čechů, z nichž asi poloviny odešla do vnitrozemí a ve městě na sklonku zůstala slabá poloviny, většinou ve smíšených manželstvích, z nichž se většina ještě navíc v následující době přihlásila k Němcům. Někteří Češi, ale bylo jich málo, se vrátili ke svým rodinám z totálního nasazení v různých městech Říše. Vrátili se i někteří političtí vězňové z koncentráků ke svým rodinám právě proto, že zde v Mimoni nastal velký nedostatek pracovních sil. Všichni tito navrátilci se museli podrobovat ve městě pravidelným policejním kontrolám podle míry svého zavinění. Časem se doba policejních kontrol v důsledku pracovního nasazení prodlužoval, každý však se musel minimálně jedenkrát za týden hlásit. Rozdíl u těchto politicky nespolehlivých osob a občanů města se podle národnosti nerozlišoval. V tomto byl pohled opravdu internacionální. Pro navrátilce však i tyto podmínky byly každopádně mnohem přijatelnější, než-li pobyt v koncentračních táborech nebo při totalitním nasazení v cizích městech v Německu. Zde byli alespoň u svých rodin i když při nádenické práci.
Politické organizace všech stupňů vyjma těch, které sloužili nacistickému Německu (DAF, NSDAP apod.) byli ve městě zakázány.
Pro nedostatek pracovních sil bylo vydáno i nařízení, že se nesměla veřejně nikde připomínat minulost, protože prosincové volby ve městě jasně ukázaly, že není třeba míti obavy ze strany odrodilců německé krve.

 

Mimoň po 1. světové válce - část druhá
Publikováno:  18. června 2008

SHMRO_logoZ významných českých úřadů zde mělo sídlo :
Okresní soud se stálým úředním dnem jako expozitura úřadu v Č. Lípě, Berní úřad, Poštovní úřad, Důchodový kontrolní úřad, Četnická stanice, Lesní správa v Borečku, ČSD, Vojenská hříbárna Nový Dvůr, Ostroh a Medný.
Na všech těchto úřadech sloužilo však vedle Čechů i mnoho Němců a to nikoliv jen jako úředníci, ale i na vedoucích místech. Často neovládali řádně ani český úřední jazyk. Typickým příkladem poněmčeného českého úředníka byl přednosta Berního úřadu Slánský, který s typickým českým příjmením a českým původem neuměl pořádně svůj jazyk a zastával úřad až do rozhraní let 1935/36. Dalším příkladem byl velitel české četnické stanice, kterým byl původem Němec a své místo zastával až do r. 1933. Jednalo se převážně o úředníky a zaměstnance, kteří přežívali ještě z dob rakousko - uherského mocnářství. Toto se uvádí jako pro dokreslení národnostního složení v Mimoni.

Postoj Němců k české menšině nebyl v krajních mezích hodnocen jako vřelý a příliš přátelský. (Jistě na to měl vliv propagandistický vliv různých organizací, které neměly dle svého programu zájem na vzájemné národnostní toleranci, které prosazovaly pouze své vlastní mocenské zájmy -pz.OH). Tato skutečnost se zejména projevovala při různých větších či menších oslavách, průvodech městem apod. Při průvodech německých se projevoval silný velkoněmecký duch, naopak při průvodech zvýrazňující český duch, jako příkladně při oslavách vzniku ČSR 28.10. se účast ze strany Němců minimalizoval a naopak byly uzavřeny všechny okna a dveře jakož byly staženy rolety společenských a veřejných zařízení, kde bydleli a sídlili příslušníci odmítající spolužití obou národností v ulicích, kde se ubíral český průvod. Byl to prostě projev tichého odporu, který se podstatnou měrou začal zvyšovat po vítězství nacionalismu v Německu s příchodem Hitlera k moci v r. 1933.
Stejně jako všude jinde v příhraničních obcích, tak i v M. vznikla organizace s názvem Heimatsfront (HF), která se později přeformovala na z pohledu české historie na neslavnou Sudetendeutsche Partei (SdP -sudetoněmecká strana). Sídlo této nacionalistické organizace v Mimoni byla kavárna CORSO. Tato organizace se velmi rychle rozrůstala, 2x jí osobně v Corsu navštívil sám Konrád Henlein, který své nacionalistické projevy přednášel na náměstí z balkónu zámku, kde byl rovněž častým hostem jeho majitele. Jeho návštěvy se projevovaly vždy velkou pompéznosti, které bylo prohlubováno i tím, že jeho pravou rukou byl zahraniční ministr Ruta, rodák z tehdejšího mimoňského okresu v Osečné, kde měl své původní živnost truhláře - zlí jazykové tvrdí že rakví. Tento Henleinův ministr zahraničí dlel v Mimoni velmi často, vystupoval na různých schůzích SdP v M. v Jahnturnhale (po válce Kulturní dům přestavěný na známější Družbu -pz.OH), zvláště pak v období let 1937/38. Vzhledem k jeho homosexuální orientaci, kterou měl zneužívat ve vztahu k nezletilým, byl později v Č.Lípě zatčen a vyšetřován. Brzy poté zemřel, když se ve vyšetřovací vazbě oběsil, takže nedošlo ani k jeho soudu. Každopádně však jeho smrt byla propagandisticky zneužita bez uvedení pravé příčiny (vzhledem k nejasnostem zde vyvstala hypotéza, že jej měli jeho soukmenovci sami oběsit, pro nedostatek důkazů však toto nebylo prokázáno ). Provokace ordnerů ve svých typických úborech (bílé podkolenky nebo vysoké holinky s modrými křiklavými čepicemi, ženy v dirndlech se v roce 1938 neustále stupňovaly. Příkladně v červnu 1938 se v Mimoni konalo okresní cvičení Sokola s plánovaným průvodem městem. V neděli ráno byly na několika místech města namalovány hákové kříže, jako příkladně na obchodu s potravinami na Epingerstrasse (nynější Mírová ul.), stejně tak pamětní deska s nápisem Českým dětem na české škole v dnešní Komenského škole byl přemalován tímto nacistickým symbolem. Drzost těchto autorů byla tak velká, že své stopy úmyslně nesměřovali do bytu jednoho místního Čecha a do bytu levicově orientovaného Václava Harbicha. Během dne byl jako pachatel zjištěn mladší syn obchodníka s elektrospotřebiči a radiopřijímači (p.Schicketanze), který shodou okolností byl při bombardování Mimoně v květnu r. 1945 zabit německou bombou Luftwafe.
Propagační činnost byla velmi sugestivní a jak se ukázalo i dosti účinná. Jako příklad lze uvést skutečnost, že při parlamentních volbách měla kandidátka SdP č. 22 své vlastní velké a pestré plakáty, kterými byla M. doslova zaplavena spolu s obrazem Konráda Henleina. Ordnéři přinášeli k urnám i nemocné voliče na sanitárních nosítkách. Výsledky těchto voleb také vyzněly zcela jasně pro SdP. Následující neděli následovaly volby do senátu, kdy však SdP měla jiné pořadové číslo a číslo 22 měla naopak česká fašistická Gajdova strana. Tři čeští fašističtí kandidáti se strašně divili, že při volbách do senátu jejich strana získala o 15 mandátů více než-li v předchozích parlamentních volbách. Číslo 22 zde po předchozích volbách zde mělo jistě veliký vliv. (Ovšem ve svém důsledku se prakticky nic nestalo, protože by se dalo tato skutečnost také vysvětlit jako internacionální fašistická výpomoc českým fašistům německým nacionalismem. Každopádně se jednalo o pozoruhodný politický úkaz). Výsledky voleb byl pak následně velmi pragmatické pro ostatní německé politické strany, kteří se dobrovolně rozpustily a přešly jednotně do SdP. Výjimku tvořily pouze německá komunistická strana a německá strana sociálních demokratů, kteří si svůj statut ponechaly. Při obecných volbách r. 1938 tyto levicové německé strany zachovaly velmi realisticky společně se svými českými protějšky, takže levice získala v těchto volbách proti předpokladům dokonce o jeden mandát více. 
1. května 1938 se uskutečnil mohutný průvod SdP městem. Současně v té době se konaly na jiných místech společná manifestace českých politických stran spolu s německými komunisty a sociálními demokraty. Této demonstrace se zúčastnili i příslušníci ukrajinských spolků.
Skutečnosti zůstává, že SdP byla nejsilnější stranou v ČSR, silnější a jednotnější než-li největší agrární strana, takže za ní stála i Hitlerova NSDAP (Nationalsocialistische deutsche Arbeiterpartei), disponovala velkým majetkem, což jí dodávalo velké opovážlivosti hraničící s drzostí. Přesto však zde vládla obecná obava z možné války. Tato strana si byla vědoma toho, že by jejich vesnice a města byla v případě válečného konfliktu první na ráně. Velice překvapivý moment pro ně byl 21. květen 1938, kdy ani přímá nezasvěcení Češi v Mimoni nic nevěděli o proběhlé mobilizaci, jejíž první vlna proběhla zcela utajeně v noci. Očitý svědek po válce vyprávěl, že Ráno jsme se probudili a zjistili, že do rána se v Mimoni ztratila většina mladých mimoňských Čechů a vojáků v záloze. Během noci je vzbudili četníci, oblékli, ozbrojili a odvezli na hranice. Poprvé jsme se tak dozvěděli o SOS, což znamenalo Stráž obrany státu. Přestože jsem často chodíval na četnickou stanici, mohu říci že jako domů, nic jsem o tom tajném kódu se nikdy nic nedozvěděl, nevěděl jsem nic o údajném skladu uniforem a zbraní. Jenom si pamatují, nevím již přesně v kterém roce, že četnická stanice dostala jednu místnost navíc, kam jsem však nesměl nikdy vstoupit. Ani příslušníci SOS (jednalo se o civilní osoby) o tom nic nevěděli, ani že jsou součástí SOS. Jak mi později sdělili ti, kdož se této akce zúčastnili, nic předem nevěděli, nevěděli ani o tom, že jsou zařazeni v SOS natož aby věděli své poslání a umístění. Tak jako v M. proběhla tato akce ve všech místech příhraničí a následně po celém území ČSR. Stejně tak probíhala mobilizace i následující dny, i když již v očekávání po předchozí zkušenosti. České osoby prostě obdržely telegrafický příkaz kam se mají ihned dostavit na vojenské cvičení. Téhož dne přijela do M. vojenská četa, která se ubytovala na nádraží a střežila viadukt. Městem projížděla auta SOS z vnitrozemí, většinou členů pražské a státní policie. Přijeli i dělostřelci, kteří se přesouvali směrem k Ještědu. Zajímavá byla reakce příslušníků Henleinovy strany. Všichni byli touto akcí šokováni a nebyli schopni se ani náznakem ozvat. Dokonce začali česky zdravit a na úřadech se začalo hovořit výhradně česky nebo alespoň se snažili. Po návratu z pohraničí do běžného života se však opět vše vrátilo do starých pořádků.
Němci, příslušníci čsl. branné moci tvořili po povolání na vojenské cvičení tzv. zelené kádry v mimoňských lesích. Někteří z nich přecházeli do Německa, kde byli zařazováni do zvláštních sudetských útvarů. Jako příklad lze uvést přeběhlíka četaře Lenka.
Během července a srpna 1938 bylo vybudováno lehké opevnění okolo Mimoně. Mezi jednotlivými bunkry byl postaven plot z těžkých křížových protitankových rozsocháčů. Průjezdné zůstaly pouze silnice, ale rozsochy byly připraveny pro jejich eventuelní přemístění i na silnice. Dle některých informací měly tyto náklady činit jen v okolí M. na 9 mil Kč.
Během prázdnin většina českých rodin, které pohraničí osidlovaly po roce 1918 odsunovala své děti do vnitrozemí, takže začátkem školního roku 1938/39 bylo ve všech českých školních třídách jen velmi málo dětí, kterých v měsíci záři ještě dále značně prořídly. 
Začátkem září 1938 se opakovala akce SOS, její účinnost však již vlivem i mezinárodních jednání nebyla příliš účinná. Příslušníci SOS z Mimoně nastoupili do Jiříkova a Varnsdorfu. Zradou velitele Rumburského okruhu se však část mimoňské SOS dislokovaná u Varnsdorfu vzdala Němcům, kteří v té době již téměř zcela ovládali Šluknovský výběžek až do Chřibské. Tato jednotka SOS byla internována v Magdeburku a propuštěna až po zabrání Sudet. 
V blízké Volšině zástupci SdP žádali o vydání četnické stanice. Obdobné tomu bylo i v jiných místech, ale naše sdělovací prostředky o tomto nepodávaly žádné zprávy. tyto skutečnosti měly depresivní účinek na zdejší obyvatelstvo z řad Čechů a naopak povzbuzovala obyvatelstvo německé nacionalisticky naladěné. Ulehčení přišlo až 24.září 1938, kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace.

Mimoň po 1. světové válce - část první
Publikováno:  17. června 2008

SHMRO_logoČeský živel v Mimoni byl od nepaměti. Dalo by se říci, že i první obyvatelé obce M. byli Češi. Svědčí o tom různé názvy obcí a míst jako př. Tschihadlberg (z českého čihadla, místa kde se číhalo na ptáky). Asi nepřímo na toto ukazuje i kronikář Tille, který uvádí pány z Ralska (a nikoliv z Roll) již za knížete Václava. Jednoho uvádí příkladně jako Wenzel, jiného zase jako Zdislav, všude uvádí, že se jednalo o Čechy.
Jisté však jem že Mimoň měla od určitého historického údobí stále větší a větší německý ráz. Do těchto německých rázovitých krajů sice přicházeli i Češi z nedalekých ryze českých krajů, byli mezi nimi řemeslníci či rolníci, kteří si zde zakládali živnosti a hospodářství, mnozí z nich se stali i velmi zámožní, přesto však zcela neudrželi svůj čistě český rod. Z českých řemeslníků lze uvést příkladně kováře Václava Brycha, krejčí Aloise Vitíka či Bartuška, malíře pokojů Václava Štěničku a Patočku, hostinského Brože a mnohé další.

Bohužel však mnozí z nich se oženili se ženami z německých rodin, ženy dostávaly věna a tento majetek často měl v důsledku dalších, především hmotných, okolností, vliv na poněmčování těchto rodin, třebaže po otci se často jednalo dle zákona o českou rodinu. Tato skutečnost se zvláště ukázala v období záboru Mimoně do něm. Říše v r. 1938, kdy mnozí, po svých rodičích vysloveně Češi, se ve velkém rozsahu hlásili k Němcům, protože jim to poskytovalo materiální, sociální a životní výhody; však mnozí pak zase rychle po květnu 1945 žádali o navrácení čsl.státní příslušnosti.
Samozřejmě k tomu napomáhala u skutečnost, že se v M. na školách nevyučovalo v českém jazyce a ani rodiče často doma nemluvili česky. Nakonec se z mnohých často stávali Němci, když zapírali svůj původ, přistoupili na německý šovinismu a stali se z nich jak se v přísloví říká Poturčenec horší Turka, v tomto případě tedy Poněmčenec. Přesto však část českého živlu našla odvahu se hlásit ke svému původu, scházel se v hostincích, zakládal různé spolky a přes některé národnostní pranice s krajními šovinistickými živly se zachoval svojí národnostní hrdost byť byl v českém území v menšině.
Po roce 1918 vznikem čsl. státnosti došlo i v Mimoni s převládající německou většinou k podstatnému posílení českého živlu, byť stále ještě ve velké menšině. Otevřením české školy v r. 1919 se podstatnou měrou zbrzdilo neustálé poněmčování jinak řečeno odnárodňování české menšiny, (což však neznamená, že zcela ustal, viz výše v roce 1938).
Vznikaly nové společenské organizace a zájmové spolky. Jako všude jinde v pohraničí i v M. vznikl Místní odbor Národní jednoty severočeské (NJS), jehož hlavním posláním bylo koncentrování českého života a boj proti odnárodňování českých dětí. Činnost ČJS v M. však nebyla nijak výrazná. Příčinou toho byla skutečnost, že se Češi vyžívali v jiných organizacích a spolcích, jako byla příkladně TJ Sokol, družstvo pro stavbu a údržbu tělocvičny, dělnická tělocvičná jednota (DTJ), čsl. obec legionářská, spolek zahrádkářů a další.. Pozemek spolku zahrádkářů byl původně Hartigovský pozemek velkostatku, který tento (po intervenci čsl. úřadů) po průtazích daroval jako protislužby. Tento pozemek a s ním související sokolské hřiště užívá dnes vojenská posádka (před tím německá armáda). Dárce tohoto majetku hrabě Hartiga okolo roku 1933 zastřelil, což bylo pojistkou proti tomu, aby nepřišel statek tak říkajíc na buben.
Sokolské hřiště bylo od jara do podzimu střediskem převážně většiny české mládeže. Jeho úprava byla velmi nákladná a pracná, většinou se vše provedlo zdarma. V r. 1931 byl položen základní kámen ke stavbě Sokolovny. Za účelem získání finančních prostředků bylo ustanoveno družstvo, které získalo dobročinnými příspěvku získalo v celé republice do roku 1938 na 50 tisíc K4, které byly uloženy v hospodářské záložně v Mnichově Hradišti. Po záboru našeho pohraničí připadl tento obnos podle stanov ČOS (čsl. obce sokolské). Na hřišti byla dřevěná kůlna pro nářadí a postavena železná konstrukce. Nářadí bylo zapůjčeno jednotě vojenskou hříbárnou (v Novém Dvoře u Mimoně ). V zimních měsících se zpočátku cvičilo v učebnách obecné školy a později v hostinci Na střelnici (Schiessgarten) v M. (vlevo za M. na silnici do Č.L. ). Patronem sokolské jednoty v M. byla TJ Praha - Vyšehrad, která každoročně pořádala vánoční nadílku pro sokolské žactvo a při různých příležitostech zajížděla do M. autokarem. Lze konstatovat, že ČOS patřila k nejaktivnějším českým organizacím v M.
DTJ byla daleko slabší a proto její činnost se omezovala jen na cvičení v sále (nyní již bývalého Lidového domu. ) Další tělocvičnou a výchovnou organizací byl český SK Mimoň, který měl hřiště u tratě za sokolovnou. (DTJ si hřiště vybudoval v Ralské ul., pozdější pila VLaS ).
Z pol. organizací zde působily strany ČSSD a NS (národně socialistická).
Vedle těchto sdružení (tělovýchovných a politických) zde působila a svojí činnost vykonávala poloúřední okresní osvětová beseda, která řídila kulturní činnost české menšiny v M. (oslavy 28.října, ochotnická představení vlastního divadelního souboru a hostitelská z jiných míst). Veškeré české společenské akce se konaly v drtivé většině v sále Lidového domu - tehdejšího Konzumu. Okresní osvětové komisi v M. podléhala také česká knihovna. V M. působila též Okresní péče o mládež, která přerozdělovala příspěvky českým školám v celém soudním okrese Mimoň, zajišťovala vyváření polévek nebo rozdělování mléka pro žactvo za účelem alespoň částečného zmírnění bídy nejchudších z chudých. 
Další organizací, která v M. měla působnost pro český živel bylo i české konzumní družstvo (ČSDK). Její obchod byl v Nádražní ulici, v místě pozdějšího fotoateliéru a obchodu p. Matuly ).
Schůze českých organizací se konaly v hostinci U Brožů (Tovární ul., dnešní Hvězdovská ul. ) nebo v hostinci Stadt Eger (Město Cheb, nebo také hovorově U Erbenů podle majitelky paní Berty Erbenové na tehdejším Jahnplatz nebo-li Jahnově náměstí, dnešním Tyršově náměstí v místě současného objektu Protipožární zbrojnice. Také se dále scházeli české spolky ve škole, v hostinci na nádraží, ve výše uvedené restauraci Na Střelnici nebo na okresním soudě, někdy také v hostinci Pod kaštany v Nádražní ulici nebo v i městské knihovně (sídlila na staré radnici ).
Při takovém velkém počtu různých organizací docházelo i k vzájemným konkurenčním střetům, které se odrážely i v novinových článcích českých novin pro příhraniční obce vydávané v Ústí nad Labem pro celou severočeskou příhraniční oblast. Jednalo se zejména o noviny vydávané soc. demokracii s názvem Zájmy českého severu či nár. socialisty s názvem Průkopník.

 

 Mimoň ve válečných dobách
Publikováno:  16. června 2008

SHMRO_logoProtože M. ležela na důležité obchodní cestě z Prahy do Žitavy, docházelo v minulosti také v jeho okolí k častým válečným dramatům, což se samozřejmě neobešlo i bez drancování, vypalování, zabíjení, znásilňování a všemu tomu, co tyto události provází. Ani Mimoň je tedy nebyla ušetřena. Mezi nejkrvavější údobí v historii Mimoně náleží údobí husitského hnutí, kdy se přes M. převalila husitská vojska vícekráte. Při jednom tažení, bylo to snad již poslední s hrůzným dopadem, které se odehrávalo v posledních dnech dubna 1426, přitáhly husitské voje od Bělé přes Kuří Vody a pokračovala dále na Lípu, byla Mimoň zcela vypálena, ovšem vzhledem k tomu, že tehdejší stavby byly většinou dřevěné, střechy ze slámy, navíc Mimoň již tehdy měla velké množství úkrytů v jeskyních po celém tehdejším obývaném území jakož i svého ochránce Ralsko se svými lesy a skalními úkryty, žila obec po jejich odtažení opět svým životem. Stálo to však více námahy na obnovu a bolest nad ztracenými životy.

Při tažení spojených lužických měst (Šestiměstí) proti přívržencům krále Jiřího z Poděbrad roku 1468, ke kterým náleželi i páni z Ralska (Vartenberka -pz.OH), byla i Mimoň zatažena do vzniklé velké bídy a strádání, které vyvrcholilo pozdějším smírem v r. 1469, ovšem jak to tehdy bývalo, netrval zase dlouho, ovšem ukrutnosti přeci jen byly mírnější.
Bitva na Bílé hoře u Prahy měla své důsledky přímo i na Mimoň, protože zdejší majitelé byli přímo odpůrci německého císaře Ferdinanda II. Protože syn Jana Milnera z M. Jan Milner ml. se přímo podílel na defenestraci na Pražském hradě spolu se svým komorníkem Kiessewettrem, mimoňským rodákem, nezůstala jeho účast zapomenuta a již 11.listopadu 1620 si přijeli polští jezdci císařského vojska pro Jana Millnera z M. ml. Protože jej nemohli najít, byl skryt pod zámeckým mostem, vypálili jak zámek, tak i část Mimoně a současně se konalo vše, co takováto exekuce tehdy doprovázelo. Bylo zabito 24 osob, mezi nimiž byl i protestantský kazatel Kašpar Haselbach, jeho dceru znásilnili a odvlekli sebou, aniž by se někdy ještě vrátila. Zámeckého pána a majitele panství však nenašli.
Ve švédské válce r. 1634 tábořilo švédské vojsko v Mimoni a Jablonném. 
Roku 1644 až 1645 táhly císařské voje z Magdeburku přes Mimoň.
Roku 1646 byla na zámek ve Stráži uvalena povinnost zajistit svoz veškerého obilí z lipského a mimoňského okolí.
Roku 1649 táhly Mimoni neustále různá vojska, povětšinou však švédská. Jejich hlavní skladištní objekt byla budova v místě dnešního domu čp. 65/3, kde měly své zásoby hospodářského zařízení spolu se svojí válečnou pokladnou. Při jednom náhlém rychlém odchodu stačil poslední voják pokladnu pouze zakopat na zahradě protilehlého návrší. Nikdy ji však nikdo již nenašel, alespoň nikdy nebyl zjištěn žádný záznam o jejím nálezu. Zaznamenáno je pouze její zakopání s přibližným místem. Je možné, že se pro ni Švédové tajně vrátili, nebo ji někdo tajně našel a neoznámil, nebo je to také pouze bajka. 
Začátkem prosince 1744 v rakouské válce o dědictví mezi rakouským císařem a pruským králem, byli Prusové ubytování v Mimoni při svém zpětném tažení z Prahy.
Na jaře 1757 tábořilo v M. a jeho okolí, kde docházelo k častým vzájemným potyčkám mezi Rakušany a Prusy, rakouské vojsko. Koncem července téhož roku v Mimoni a okolí tábořilo po dobu plných 2 týdnů na 90.000 Rakušanů pod velením polního maršála Karla Lotrinského, kteří nahradily poražené Prušáky u Kolína, Je třeba konstatovat, že vlastní vojska se velmi často k civilnímu obyvatelstvu chovala mnohem hůře jako vojska nepřátelská. Alespoň při porovnání Rakušanů a Prušáků tomu tak bylo, protože konec konců od nepřátelského vojáka se vždy násilí a zvěrstva dala očekávat, ale od vlastního vojska nikoliv. Skutečnost však byla opačná.
V letech 1758 až 1760 následovaly časté průchody vojsk, časté bylo i jejich táboření jak v Mimoni samotné, 
tak i v jeho okolí. V Mimoni byla zřizována i vojenská skladiště veškerého válečného zboží.
Za selského povstání roku 1755 byla v Mimoni ubytovaná vojska. Tehdy vojáci vypálili mimoňskou vinopalnu a velmi ukrutně nakládali s jeho majitelem. Když vojáci totiž vypili veškerou kořalku a nebili doslova již co pít, tak se mstili na zdroji jejich pití.
V tzv. bramborové válce r. 1778 stálo vojsko dlouho v M. pod velením legendárního generála Laudona. Na toto táboření se zde ještě dlouho poté vzpomínalo. Jeho hlavní tábor se rozprostíral za dnešním nádražím. 
Po jejich odchodu sem přišla vojska pruského krále. V mimoňském zámku ve dnech 8. a 9. září si hlavní stan zřídil pruský princ Jindřich. Jeho vojsko bylo rozloženo na výšinách kolem Mimoně. Při svém odchodu z Mimoně vzal sebou i faráře Fischera a kaplana Ignáce Heimricha jako rukojmí. Tehdy zmizely i mimoňské pozemkové knihy. 
Po odchodu Prušáků se v Mimoni opět ubytovalo rakouské vojsko a to až do jara r. 1779.
Ve francouzské vojně byli od r. 1806 až 1808 v Mimoni opět Rakušané. Roku 1813 došlo mezi polskými hulány z franc. tábora, nacházející se v Jablonném, a mezi Rakušany, tábořící u M. k drobným šarvátkám, při nichž byl zajat rakouskými husary v M. franc. poručík. V září 1813 a říjnu téhož roku procházely Mimoni a také zde byly ubytovány oddíly ruského vojska. 
Roku 1850 byli v Mimoni ubytováni Rakušané.
V prusko - rakouské válce roku 1866 byla Mimoň velmi často a na dlouhou dobu významným průchodným i tábořícím místem pruských vojsk, především oddílů Labské armády, které tudy měly svůj hlavní směr ve dnech 26. - 28. dubna 1866. V té době zde byla zřízena Polní nemocnice, protože se nedaleko odehrávaly malé a střední bitvy, zvláště za Ploužnicí směrem ke Kuřim Vodám a dále k Mnichovu Hradišti. V obou posledních uvedených místech byly velmi těžké bitvy s velkým množství raněných a padlých. Po bitvě u Hradce Králové se pak tudy opět tato vojska vracela a trvala velmi dlouho až do poloviny září 1866. Vzniklé škody v Mimoni a jeho nejbližším okolí byly vyčísleny na tehdy vysokou částku přesahující 39.600 fl. (zlatých) a pro vrchnostenské území částkou 39.947 fl. Do těchto škod nebyly zahrnuty následné škody, jako jsou škody na ztracené úrodě, kontribucí a spotřebě vinných zásob. Po odchodu těchto vojsk došlo jak je všeobecně známo k uzavření míru mezi oběma stranami, což mělo blahodárný vliv i na klidný další rozvoj Mimoně. Poté byly v Mimoni již ubytovávány vojska pouze v mírové době při různých manévrech v okolí města a sice výhradně rakouských vojsk. Jednalo se prakticky pouze o rok 1894 při rakouských manévrech za přítomnosti rakouského císaře, jenž měl své sídlo v té době na zámku v Zákupech. Manévry probíhaly severozápadně od Mimoně, vlastního města se nedotkly.
Válečné události se dají přirovnat ke katastrofám, které vyvolává přímo člověk v honbě za svojí moci nad druhými. Těmto katastrofám by se dalo moudrostí zažehnat. Katastrofy přírodní však mají jiný význam a těm se dá jen velmi těžko zamezit, lze je snad moudrostí člověka zmírnit. Mezi tyto katastrofy náleží i neúrody s následnými hladomory, v lepším případě těžkým strádáním všeho živého. Takováto neštěstí potkalo Mimoň a jeho okolí dle dostupných pramenů v letech 1312, 1315-19, 1611, 1719 a 1771. Postupem doby s rozmachem vývoje poznání dochází však i projevům dalších katastrof, které byly výše uvedené doprovázeny a tím jsou choroby nejrůznějšího charakteru, které přímo zapříčinily úmrtí mnoha lidí. Tak příkladně roku 1932 zemřelo v Mimoni na choleru 114 osob. Známé jsou tzv. morové rány zvláště v 17. a na začátku 18. století.

Mimoň - doba nejstarší - 2. část
Publikováno:  12. června 2008

SHMRO_logoBohaté městečko Mimoň, jemuž roku 1854 udělil listinu stvrzující jeho dosavadní výsady, prodal i s pustým hradem Ralsko + 6 vesnic t. 1578 Bohuslavu Mazancovi z Frymburka a na Slatiňanech. Složití dědické vztahy po Bohuslavově smrti vedly nakonec k tomu, že syn Karel (ač ještě asi roku 1596 věnoval své ženě Máři Magdaleně Robenskapské na Mimoni) prodal Ralské zboží Janu Millnerovi z Mühlhausenu, císařskému radovi a sekretáři za 20.000 kop grošů českých. Jan Millner z M. k tomu r. 1604 přikoupil zbytek děvinského panství, zmítajícího se po smrti Karla z B. r. 1593 ve spletitých dědických nesnázích a sporech. Děvinská část obsahovala hrad (zámek) Děvin s poplužným dvorem Nový Hamr s hamrem a mlýnem, vsi Horní a Dolní Novina, Medný, Ostrov a Palohlavy.

Ralská část obsahovala vlastní Ralsko, Mimoň, vesnice Okrouhla, Šibeničná, Vranov, Starý a Nový Hvězdov a Novou ves u Srního potoka (dnešní Srní potok). Spolu s Ralský, zbožím koupil Millner i Svébořice, r. 1613 přikoupil od Erazima Hyršpergera ves Pertoltice a Srnovou. Z tohoto celku vytvořil Millner mimoňské panství s přirozeným střediskem v Mimoni, kterému již dříve a to 10.12.1604 potvrdil všechny jeho dosavadní výsady. V Mimoni byly v rozkvětu rozličná řemesla, která se sdružovala v cechy. Mimo jiné jsou v Mimoni a nejbližším okolí zaznamenány 3 papírny, jejichž hlavní rozmach nastal v následujících dvou staletích.
Do rukou následníků Karla z Bibr. přišla Mimoň již převážně luteránská. Pod Bibrštejny, kteří přáli Němcům, se obyvatelstvo silně germanizovalo, jistě již i pod vlivem školy, jejíž učitelé pobývali namnoze na studiích v německých městech nebo do Mimoně přicházeli z německých měst. Také Millnerové stály v protestantském táboře. Synové Jana Millnera z M. stáli na straně protihabsburské a aktivně se zapojili i proti nim. Syn Jan Milner z M. se aktivně zúčastnil i pražské defenestrace a byl později i členem deputace, jež zvala Fridericha Falckého na český trůn. Jeho bratr Petr se stal Fridrichovým vicekancléřem a po Bílé hoře s ním odešel do exilu. Proti Janovi Milnerovi ml. bylo vysláno vojsko do Mimoně, Jan však přečkal rabování zámku ukryt pod zámeckým mostem a pak uprchl, přidal se k tažení Bethlema Gabova proti císaři. Exekuci v Mimoni prováděl polský císařský oddíl 20. listopadu 1620, kdy zabil 24 měšťanů a pastora, M. vypálili.
Třetí z bratrů Millnerových Jiří, ač se ničím neprovinil, byl vězněn a po vyplacení výkupného se marně domáhal zpět mimoňského podílu.
Panství Mimoň bylo ihned konfiskováno. Císař Ferdinand jej zastavil na 12 let Janovi Hofmanovi ze Zeidleru, radovi sasského kurfiřta za jeho zásluhy a zjednání přátelství Sasko - habsburského. Právní ustanovení v dohodě z 21.7.1621 bylo sepsáno až o dva roky později a posléze r. 1626 prodáno Hofmanovi dědičně. Hofman však byl luterán a proto na svém panství nepostupoval proti protestantům.
Na nátlak císařských komisařů pro rekatolizaci byl nejdříve vypuzen luteránský farář a poté ohlášeny misie. Hejtman uzavřel na tuto zprávu panský dům a odjel. Komisaři dostavivši se 23.2.1628 svolali městskou samosprávu na radnici, zamítli žádost o poshovení a ihned započali s přesvědčováním obyvatelstva. Za dva dny se k přestoupení na katolickou víru dalo pohnout 44 Mimoňských, za 2 měsíce bylo obráceno na katolickou víru na 800 obyvatel z Mimoně a Svébořic. Svým příkladem zde působil hlavně purkmistr Mimoně Jiří Kloer (Kleer ?). Na náměstí byly spalovány luteránské knihy.
Při sasské invazi r. 1631 se v Praze ocitl také Hofman, jenž byl v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě jmění. Císařskou rezolucí z 18.5.1633 bylo mimoňské panství podstoupeno Albrechtu Valdštejnovi. Po jeho smrti byla Mimoň konfiskována po třetí. Na prosby Hofmanovy vdovy jí bylo r. 1635 Mimoň opět vrácena.
Po třicetileté válce však Mimoň velice zpustla. Z náboženských důvodů se vystěhovalo nebo uteklo mnoho řemeslníků, hlavně pak soukeníků, do ciziny. Přestože hned na počátku války bylo město velmi poškozeno, uvalili na něj Švédové r. 1642 kontribuce a posléze vydírali výpalným. Obyvatelům bylo zatěžko rychle vyhovět vysokým požadavkům. Torstenson nechal proto velmi hrubě zacházet s obecnými představiteli. Město bylo i v následujících letech ničeno častými průchody vojsk a to jak nepřátelskými, tak i vlastními.
Protože z podaných nebylo již možno získat žádných zisků, musel pozůstalý Zeidlerův syn Jan Zikmund ze Zeidlerů prodat pro značné dluhy Mimoň Janovi Putzovi z Adlersthurnu, který byl dvorním radou dvorské komory za 40.000 fl. Stalo se tak 5.1.1651. 
Putz, jenž získal šlechtický přídomek de Turaguilla roku 1631, byl povýšen do rytířského stavu teprve r.1650, kdy začal budovat rovněž svůj rodový statek. Roku 1658 přikoupil ještě Břevniště a Utěchovice. V této snaze rozšíření rodového statku pokračoval rovněž jeho syn Jan František Edmund Putz z Adl., jenž získal r. 1683 ještě statek Druzcov. Kromě panství Mimoň spravoval také Podzedlice a v Praze měl dům U zlatého kapra. Putzové náleželi mezi horlivé katolíky.
Jan de Turaguilla putoval r. 1625 do Říma a odtud do Jeruzaléma ke Svatému hrobu, kam se ještě jednou vrátil v letech kolem r. 1650 spolu se svým starším synem a manželkou. Ve své závěti odkázal svému synu přání, aby postavil v M. kostel Božího hrobu s přesnou kopii Svatého hrobu, jehož plány pořídil při své cestě do Jeruzaléma již v r. 1625 a doplnil opravami plánů v roce 1650 při své druhé své cestě. Stavba Božího hrobu byla svěřena Juliu Brogiu v r. 1665 již po smrti starého pána Jana Putze z Adl. jeho starším synem. Uvedený italský architekt měl v té době přestavovat zámek a radnici v barokně- renesančním stylu (podrobnosti viz Tilleho kronika -pz.OH) V té době byla M. vyzdobena i barokními skulpturami, např. votivním sloupem na náměstí a dalšími sochami, zejména na Kostelním vrchu. Hlavní kostel byl barokně přestavěn v letech 1661 až 1663. 

Mimoň - doba nejstarší - 1. část
Publikováno:  11. června 2008

SHMRO_logoDo dávných dob pravěku sahají počátky jisté obchodní cesty procházející Mimoni od j. na s, asi stejně jako pozdější zemská středověká stezka. Tato středověká zemská stezka byla významnou životní dopravní tepnou, která podstatnou měrou odrážela celou dávnou i nedávnou historii města Mimoně a jeho okolí. Podél této cestě vznikaly významné hrady, osady, které později přerostly v méně či více významné obce. Mezi ně největší význam měla Mimoň. Její původní pojmenování asi nebude již možné zcela přesně nikdy přesně určit, lze vycházet jen z útržkovitých různých záznamů. Tille ve svém rozsáhlém díle označuje jeho původ za keltský, Sedláček uvádí jeho označení za německý původ. Český název pochází údajně z mužského osobního jména Mimon, jak uvádí Profous.

Rod neznámého původu, jehož příslušníci se vyskytují v písemných pramenech 13. a 14. stol. jako rytíři z Nimans, Niemandes, von Nymas apod. bývá uváděn v souvislosti s malým statkem von Mimon. Posledním, kde se uváděl jako z Mimoně (von Mimon) a také na mimoňské tvrzi sídlil je uváděn jistý Beneš z Mimonu, jež se objevuje v právně finančních spisech jednání v 70. a 80. letech 14. století (ve věci sporu arcibiskupa Jana z Jenštejna a Helfenburku). V té době přikoupili městečko M. pravděpodobně páni z Vartenberka, kteří byli vlastníky rozsáhlých držav a hradů, zejména Ralska a Stráže (rozuměj pod Ralskem). Od roku 1359 se do jejich držení dostal i hrad a panství Děvín, který putoval z královských rukou do vlastnictví různých majitelů. Bratři Jan a Vaněk z Vart., držíc nejdříve veškeré statky společně, si vymohli r. 1371 od Karla IV. potvrzení prastarých celních práv a mýta, spojené s ochrannými povinnostmi z jejich strany - tj. závaznost, že aby kupci z Čech a Žitavy a naopak jezdili východně po Mimoňské silnici, což značnou měrou sloužilo k rozkvětu Mimoně. Tyto výnosy byla tak význačné, že i po smrti Jana z V. se jich nikdo z jeho dědiců nechtěl vzdát. Např. Petr z V., který obdržel jako dědický podíl Děvín s příslušným panstvím, obdržel navíc ještě 1/4 dílu z celních výnosů a k tomu odpovídající část městečka Mimoň.
Nejstarší ze synů Jana z V. Jan opovrhnul kanovnictví a převzal majetek Ralska a věnoval se vlivného politického životA. 2 X se protivil králi Václavovi (IV.) a naopak horlivě sloužil Zikmundovi, který jej považoval za sloup katolické víry v zemi. Pro tento jeho postoj, přitáhly r. 1426 husité k M., kterou vypálili. Vartenberkové se v té době zabředli do sváru s Lužičany, které vedly ke krvavým půtkám, loupeživým tažením a nakonec k popravě Jana z Ralska ml. v r. 1433. Vartenberkové dílem po dobrém, dílem z přinucení vstoupili do spolku s kališníky. Na hrad Ralsko byla přijata posádka Jana Čapka ze Sán, který byl vrchním hejtmanem sirotků, kteří odtud i z okolních hradů škodili Lužičanům.
Ani po uzavření míru se nedostaly hrady do rukou pravým dědicům, ale přecházely z ruky do ruky provázeny neustálými soudy a dobýváním, sloužícím jako východisko dalších válečných akcí, zejména když se Lužičané protivili králi Jiřímu z Poděbrad. Z těchto let jsou o Mimoni jen letmé zmínky, jako příkladně spor Jana ml. z V. na Děčíně, který dědictvím a koupí získal panství Ralsko (r.1457) s některými okolními vesnicemi; k němu náleželo i mimoňská celní stanice. Děpolta z Rizenburka, spoludržitel Stráže, obvinil Jana ml. z V. že mu zadržuje tutu celní stanici. Tento Děpolt tvrdil, že již přes 40 let náleží Stráži toto clo. Toliko je zadáno, že za velkého lužického tažení ze Žitavy proti přívržencům Jiřího z Poděbrad byla Mimoň velmi zpustošena.
Ale i po uzavření míru těchto událostí zůstává Ralsko hnízdem loupeží a zlodějství, stalo se postrachem svého okolí, hlavně však kupeckých cest. Proto jej Král Vladislav v prosinci 1481 nechal prohlásit za ODÚMRŤ a právo k němu udělil nejdříve Linhartovi z Gutersteina, tehdejšímu pánu na Stráži, po jeho smrti pak pánu Šťastnému z Valdštejna a posléze však své nároky prokazoval Hanuš Cedlic z Cedlic, kladský rytíř, který jej koupil od Kryštofa z Vart., syna Jana z Vart. , r. 1481.
Cedlicové zde pravděpodobně dlouho nebyli, neboť r. 1505 se dovídáme, že 24.června uvedeného roku (1505) uděluje mimoňským jisté výsady Oldřich z Bibrštejna jakožto majitel Ralska. Od něj odkoupil pustý zámek Ralsko s pustým poplužným dvorem a pustou vsí, městečkem Mimoň a ves Okrúhlá, syn Kryštofa z V. Jan z Vart., který k Taulkenberku (?) přikoupil r. 1511 děvínské panství, sestávající tehdy z poplužného dvora a městečka Osečné, vsí Břevniště, Utěchovice, Chrástná, Kotel, Svébořice, Žibřidov (asi Žibřidice pz.), Hamr, Ostrov, Noviny, Palohlavy, Náhlá a Medný. 
Jan z Vart. udělil mimoňským 22.5.1516 mnohé městské výsady, ale ještě téhož roku prodává tyto statky představující celé panství Ralsko a Děvína. Více jak půl století pak jsou to panství v rukách Bibrštějnů.
Oldřichův syn Jáchym z Bibrštejna prodal totiž statek své manželky Jitky z Landštejna na Moravě, a zato mu bylo zemským soudem uloženo, aby v téže sumě nakoupil statky v Čechách. Jednal proto s Janem z V. o zakoupení Děvina a Ralska. Koupě pak byla uložena do zemských desek 5.12.1516.
Po smrti Jáchyma z B. r. 1521 přešlo zboží dočasně na jeho syna téhož jména (Jáchym z B. ml.), od něj pak na jeho bratrance Jana a Bedřicha z Bibr., Jan z B. však brzy svoji polovinu prodal Bedřichovi z B.. Bedřich z B. věnoval 6.500 zlatých uherských na panství Ralsko a Děvín své manželce Zikuně Šlikovně, která tu po jeho předčasné smrti r. 1530 vládla za nezletilého Karla z B.. Tak jako za všech Bibrštejnů, tak i za ní propukávaly různé majetkové spory. Zikuna se provdala r. 1534 za Zikmunda Berku z Dube, s nimž měla syna Petra Berku. Po její smrti r. 1548 věnoval Děvín a Ralsko tentokrát Karel z Bibr. své ženě Elišce Minkvicové. Karel z B, vedl velkolepý život renesančního kavalíra. Na svých panstvích velmi mnoho stavěl. Stavěl kostely, v Mimoni postavil panský dům (pozdější zámek na náměstí -pz.OH). Sídlíval i na přestavěném Děvině. Přestože zastával vlivné a význačné úřady -byl radou, hejtmanem hlaholského knížectví a nejvyšším mincmistrem - měl neustále značné finanční potíže, které vedly k rozprodávání jeho majetku (panství) 
Roku 1569 prodal Žibřidice a Osečnou spolu se 4 dalšími vesnicemi, r. 1577 prodal dvůr Ralsko včetně lesů, rybníkem a mlýnem Hraniční Erazimu Hyrspergarovi ze Stráže, r. 1578 prodal ves Břevniště a Utěchovice, r. 1581 Chrástnou + 2 vesnice a r. 1582 Svébořice.

 

Autorem  těchto článků je náš člen pan Josef Kolařík a s jeho souhlasem, jsme tyto texty použili.