Rudolf Watzke

14.01.2018 09:00

V roce 2007 byla odhalena pamětní deska rodákovi z Mimoně, opernímu pěvci Rudolfu Watzke. Kdo to vlastně byl ?
Rudolf Watzke byla osobnost, která bezesporu patřila mezi význačné osobnosti kulturního světa, byl vskutku dítětem štěstěny. Jeho dětství a původ vůbec nenaznačoval, že bude tím, čím se proslavil. Jeho otec Josef Watzke byl totiž malířem pokojů a lakýrníkem, který se přiženil do Mimoně z Jablonného (tehdejšího Německého, nyní v Podještědí) za jistou Johanou Teifelovou z Mimoně.
Mladý Rudolf Watzke se narodil 5.dubna 1892 v Mimoni v čp. 13/I v dnešní Pražské ulici. Po absolvování národní a měšťanské školy se vyučil řemeslu svého otce, které také provozoval. Prodělal první světovou válku a poté pokračoval ve svém řemesle. Při práci si rád zpíval a nic nenasvědčovalo tomu, že stane na prknech, která znamenají svět. Dnes již je známo, že o jeho objev se zasloužil hudební vedoucí kostelního chóru Emil Kühnel, který jej doporučil k dalšímu pěveckému školení u význačné chorvatské pěvkyně Drage Kreißl – Hauptfeldové v Liberci. Zde byla odstartována jeho význačná pěvecká kariéra. Mladý Rudolf Watzke velmi rychle pochopil své poslání, které se rozhodl podstoupit. Byl velmi pilný student, který měl za sebou válečné zkušenosti a 2,5 roku ruského zajetí v 1. světové válce.

Následovalo studium v Bayreutu, kde jej podporovala bohatá rodina Siegfrieda Wagnera, poté studoval zpěv u profesora Karla Kittela a následně podstoupil výuku u Bankhorta v Karlsruhe. Roku 1923 mu bylo dovoleno poprvé vystoupit jako zpěvák na pěveckém festivalu v Bayreuthu, kde velmi zaujal přítomného Maxe von Schillingse, který Rudolfa Watzkeho získal pro státní operu v Berlíně, kde pobýval v letech 1924 až 1928. Poté vystupoval již jen jako zpěvák oratorií a koncertů. Byl prvním rozhlasovým zpěvákem v Berlíně v tzv. „Vox domě“. Poté následovalo dlouhé pěvecké turné do Skandinávie, Budapešti, Sofie, Atén, Říma, Paříže a dalších velkých měst Evropy. Zpíval před italskou královnou Eleonorou a princeznou Marií, zpíval i před papežem Piem XII.
Obdržel velká množství ocenění a vyznamenání. Zvláště rád zpíval skladby Schuberta a Händla. Doma, to znamená v Čechách, se stal v mnoha německých pěveckých sborech jejich čestným členem, stejně jako v různých spolcích a společenstvech, samozřejmě i v mimoňských. Byl hostem i na scéně lesního divadla v Mimoni. Na podporu zakoupení nových varhan do mimoňského kostela sv.Petra a Pavla uspořádal v Mimoni benefiční koncert.
Byl to zpěvák z lidu, který se stal idolem prostých lidí. O rodičích již bylo výše psáno. Jeho dědeček František Watzke měl vyrábět punčochy v Jablonném pod Ještědí v čp.79, jeho babička Helena byla dcerou tkalce Filipa Mildnera ze Cvikova u Jablonného. Dědeček a babička z matčiny strany byli rovněž prostí lidé. Dědeček Alois Teifel z Mimoně čp.18/1 byl dozorcem v továrně, babička Tereza byla dcerou pletaře Ignáce Klehra z Mimoně čp.13/1.
Rudolf Watzke po nastoupení ve státní opeře v Berlíně zde bydlel až do roku 1942, kdy přesídlil zpět do své domoviny, bydlel v Liberci, odkud byl v r. 1946 vysídlen jako Němec z Československa do Brém. Jeho rodina zůstala v Liberci. V roce 1948 se opět setkal v Brémách s rodinou, odkud se však záhy rodina
přestěhovala do Wuppertalu. Zemřel nedlouho po oslavě svých osmdesátých narozenin a to 18. prosince 1972 ve Wuppertálu.
Rudolf Watzke byl dvakrát ženat. Poprvé se měl oženit 2.října 1918 s Martou Morndl z Vratislavic u Liberce. Jeho druhou manželkou byla Liliana Christova ze Sofie, která byla dcerou bulharského skladatele. Liliana byla vynikající a talentovaná pianistka, která již v osmi letech hrávala na koncertech a později studovala hudbu v Lipsku. Watzke se s Lilian seznámil v Paříži při jednom koncertě u německého velvyslance Hoesche, kde jej doprovázela na piano. Z tohoto manželství se měly narodit dvě děti, syn a dcera. Z jeho osobních zálib je možno uvést rybaření, jízda autem, fotografování a chov psů.


 - Zpracoval : Osvald Hons -

(článek přetištěný z původní verze webových stránek Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí, z roku 2008. pozn. red.)