Významné osobnosti Mimoně

30.01.2012 14:51

 

František de Paula Hartig
Publikováno:  29. srpna 2008

SHMRO_logoDnes je tomu přesně 250 let, kdy se narodil jeden z majitelů mimoňského panství František de Paula Hartig, který byl zřejmě nejslavnější postavou rodu Hartigů. Byl to diplomat, politik, spisovatel, vědec, mj. prezident České královské společnosti nauk.
Rod hrabat Hartigů pochází z Hornice u Žitavy v Lužici a svůj šlechtický diplom vlastní od března roku 1524.
Od roku 1725 je Mimoň v rukou hrabat Hartigů, kdy se oženil hrabě Ludvík Hartig, pán Stráže pod Ralskem s Marií Terezií, dcerou Jána Marka Putze z Adlersthurnu, španělského původu, neteř Ignáce Dominika Putze, majitele Mimoně.

Hrabě Ludvík shromažďoval skrblicky jen svoje jmění a obyvatele města zlou robotou utiskoval. Zemřel roku 1735.
Dále Mimoň patřila Adamu Hartigovi, po něm Františku de Paul Hartigovi, synovi Adama Hartiga a české šlechtičny Marie Terezie Krakovské z Kolovrat.
Manželkou hraběte Františka byla hraběnka Eleonora z Coloredo Mansfeldů. Hrabě byl členem České královské učené společnosti v Praze. Žil ve velmi přátelském poměru s městem Mimoní.
Hrabě František de Paula Hartig zemřel 1. května 1797 v Praze a byl převezen do Stráže pod Ralskem a tam pochován. Jeho manželka Eleonora zemřela roku 1818 a je pochována také ve Stráži pod Ralskem.

Na tomto dosti slavném obraze je hrabě se svou manželkou Eleonorou.

hartig
Carl Kostka
Publikováno:  25. července 2008

SHMRO_logoDalším z význačných mimoňských rodáků je Carl Kostka, který se proslavil jako starosta města Liberec, kteroužto funkci vykonával celých devět let.
9. srpna mu bude slavnostně odhalena pamětní deska v Mírové ulici čp. 123.
Narodil se v roce 1870 v Mimoni v rodině školního inspektora. V Liberci působil jako sekretář Obchodní a živnostenské komory. V roce 1929 byl tehdy už jako poslanec parlamentu za německou demokratickou svobodnou stranu zvolen libereckým starostou a ve stejném roce se stal také senátorem.

kostkaZa jeho úřadování pokračovalo budování Liberce jako moderního města (např. v roce 1937 bylo v Růžodole I otevřeno letiště). Jeho snaha o aktivní spolupráci s demokratickými silami československého státu mu vynesla nepřízeň sudetoněmeckých vyznavačů nacismu a obvinění z podpory počešťování města. Ještě před komunálními volbami v červenci 1938 byl nucen odebrat se na zdravotní dovolenou a krátce nato zemřel.

Josef Šťastný
Publikováno:  21. července 2008

SHMRO_logoMezi významné osobnosti našeho města patří nepochybně i pan učitel Josef Šťastný od jehož narození uplynulo letos v červenci 90 let.
Pan učitel Josef Šťastný se narodil 8.července 1918 v Řimovicích u Golčova Jeníkova. Vždy měl rád děti a proto nikoho nepřekvapilo, že se vydal na učitelskou dráhu. Vystudoval státní koedukační učitelský ústav v Čáslavě, odkud po kratší nezaměstnanosti přijal v letech 1937-38 místo učitele v Jankovcích u Humenného . V té době dosáhl věku, kdy byli mladí muži povoláni na vojenskou služ-bu. Mladý Josef Šťastný byl odveden v Košicích a vzhledem k daným politickým poměrům však narukoval do Uherského Hradiště, kde však dlouho nepobyl, protože 15.března 1939 byla zrušena Československá republika. Byla válka a proto se pán Šťastný vrátil do rodného kraje. Postupně učil ve Velikém Brazdínu, Čelákovicích, Kostelci nad Labem a poté v Klánovicích, odkud byl nasazen německou okupační moci na práci v ČKD Praha. Za války poznal i slečnu Marii Zurynkovou z Brázdimi, kterou pojal za manželku 17. února 1945. Svého muže v Mimoni zpočátku pouze navště-vovala, trvale se v Mimoni usadila až v březnu 1946. Jejich syn Jiří se narodil 20.2.1948.

stastnyIhned s prvním dnem osvobození se rozhodl najit nové uplatnění ve svém oboru. Byl si vědom, že pro něj je nejdůležitější nastoupit tam, kde jej bude nejvíce potřeba. Na ministerstvu školství po-tkal osudově svého kolegu ze svého učitelování v Brandýse n.L., učitele Josefa Zavřela, který mu vymluvil jeho záměr odejít do Ka¬daně a naopak jej získal do Mimoně. Jak již starší generace ví, pan učitel Šťastný v Mimoni nastoupil mezi prvními a učil zde až do roku 1970. V tomto roce musel totiž odejít z Mimoně, protože nově vytvářivši se politická garnitura si nepřála, aby učitel Šťastný působil v Mimoni. Proto odešel učit do Zákup, kde jej rovněž znali, ovšem proti jeho učitelování na zdejší základní škole neměli tak striktní přístup. Svým přístupem k dětem zde asi přesvědčil dohlíži-tele, že nebude nebezpečný pro danou politickou moc, a tak zde ukončil v roce 1978 svojí učitel-skou dráhu odchodem do důchodu. Jistě by rád ještě učit dále, ale toto řešení bylo asi nejlepší.
V Mimoni prožil prakticky vše, co se zde odehrávalo, byl svědkem všeho dobrého i nedobrého. Poznal co je stát po osvobozeni jako český učitel na chodbě školy se zdviženými rukama nad hla-vou před ústím zbraní revolučních gard, kteří jej a jeho kolegy označili za Werwolfy. Tyto mladíci ovšem žádali od nich především cennosti a hlavně zlato. Inu i tací a jim podobní sem do pohraničí přicházeli.
Spolu s Janem Zavřelem otvírali v Mimoni jako vůbec první v celých bývalých Sudetech pravi-delné české vyučování, což dodnes asi nikdo ještě nedocenil. Toto vyučování začalo již 12.června 1945 spolu se zápisem dětí a pokračovalo až do 15.července téhož roku. Zde se ukázala obrovská výhoda znalosti německého jazyka, protože první žáci, především nižších ročníků, byly děti větši-nou ze smíšených manželství, kteří český jazyk neznaly vůbec nebo velmi špatně. Na podzim 1945 pak pan učitel Šťastný musel ještě jednou narukovat, aby dosloužil požadovanou dobu, kterou mu přerušil již výše uvedený rok 1939. Zde absolvoval i školu pro důstojníky v záloze, ale po návratu v roce 1946 již se věnoval pouze škole. Plně uplatňoval svojí aprobaci na český jazyk, zeměpis a dě-jepis, kteréžto zkoušky absolvoval po tříleté praxi za války v Brandýse nad Labem. Tyto zkoušky jej opravňovaly učit na měšťanské škole, což se také stalo, když působil jako řídící učitel v Brázdi-ně. Navíc si ještě rozšířil během války svojí aprobaci o příslušné zkoušky z němčiny a tělocviku, a po válce ještě o zkoušky ze zemědělství. Měl zájem o studium i na vysoké škole, ale vzhledem k podmínkám potřeby učitelů v pohraničí tento záměr nebyl dokončen.
Z jeho obrovského zájmu o dění v Mimoni se zřetelem především směrem k dětem a kultuře v obecném pojmu je nutno především vyjmenovat jeho činnost v Osvětové radě, která vznikla v červ-nu 1945, dále jeho působení v Osvětové besedě, v jejíž čele stál v letech 1957 až 1965. Jak se uvádí v městské kronice, bylo s ním počítáno i jako s kronikářem města hned po osvobození, ale protože byl právě na výše uvedeném dosluhování vojenské povinnosti, tak z toho sešlo a po jeho návratu se na tento záměr zapomnělo. Nyní již jen pamětníci té doby si dovedou ještě vzpomenout na slavné údobí kulturní činnosti dětí tehdejší doby, kteří dnes jsou již babičkami a dědečky. Slůavné byly pěvecké, recitační a taneční soubory, které vystupovaly většinou společně a jako takové vítězily na všech možných soutěžích v celé repulice. Psaly se léta 1947 až 1949, kdy byly prohlášeny jako pio-nýrskými průkopníky kultury a staly našimi prvními vyslanci v zahraničí, když absolvovaly z pově-ření ministra kultury měsíční propagační zájezd do několika měst různých zemí, jmenovitě Buda-pešť v Maďarsku, Subotice a Bělehrad v Jugoslávií, Bukurešť v Rumunsku, Varnu, Konstancu, Balčík a několik míst okolo Sofie i v Sofii samotné v Bulharsku. A kdo byl u toho? Vedle ředitele školy (novačky) Jana Zavřela, organizátora učitele Miroslava Šumá a vedoucího a dirigenta pěvec-kého souboru učitele Stanislava Jindřicha, také vedoucí recitačního a tanečního souboru pan učitel Josef Šťastný.
Když v roce 1953 došlo ke sloučení všech mimoňských škol v jedinou jedenáctiletou střední školu, čímž Mimoň dosáhla i školy gymnaziálního typu, kdo by zde neměl vedle ostatních také učit než-li náš pán učitel Šťastný, který se také 1.prosince 1955 stává jejím ředitelem a současně se tak stává také prvním ředitelem, který podepisuje v roce 1956 první vysvědčení o vykonání maturitní zkoušky v Mimoni. Podepisuje prakticky všechna maturitní vysvědčení v Mimoni, protože roku 1968 se tato škola převádí do České Lípy. V Mimoni zůstává i nadále, působí jako ředitel ZDŠ Mí-rová, ale pouze do roku 1970, kdy se stává, jak je již výše uvedeno, nepohodlnou osobou pro někte-ré vlivné funkcionáře a kariérní učitele, kteří mají zálusk na jeho postavení. Pan učitel Šťastný od-chází do Zákup a jeho zástupce Fr. Gregor do Jablonného.
Jak je již uvedeno v úvodu, působí jako učitel až do důchodu, ale ani v Zákupech nezůstal nečin-ný. Věnoval se svému učitelskému povolání a vedle toho i historii města a okolních míst. V té době začíná vycházet v Zákupech místní Zpravodaj, který pomáhal korigovat a doplňovat z oblasti histo-rie. Stal se zde tím tak říkajíc černým vzadu. Tuto svojí roli přebírá i po svém odchodu do důchodu, kde nepřímo vytváří podmínky pro vy¬dávání obdobného Zpravodaje i v Mimoni. Bohužel k dneš-nímu datu se nepodařilo nikde získat první čísla to¬hoto vydání. Je známá skutečnost, že v Mimoni se vydával tak zvaný kulturní kalendář na příslušný měsíc, který obsahoval programy všech připra-vovaných kulturních a někdy i sportovních akcí, ale jednalo se vskutku pouze o časové a datumové údaje na jeden měsíc bez jakéhokoliv zpravodajství o dění v našem městě. Můžeme tedy zcela přes-ně říci, že tento kulturní měsíčník byl předchůdcem našeho Zpravodaje, protože tento kulturní mě-síčník v r. 1980 již samostatně nevychází. První čísla byla na jednotlivých listech nebo dvojlistech, vycházely nepravidelně a vedle kulturních zajímavosti obsahovaly drobné zprávy o konání různých akcí v našem městě. Do dnešní podoby se dostal až někdy těsně před rokem 1982, kdy jsou již také čísla některými našimi spoluobčany archivována.
Jeho práce pro Mimoň však nepřestala ani jako ten černý vzadu. Když pan Vitáček přestal psát mimoňskou kroniku, vzpomněli se místní radní, že by to mohl konec konců pod náležitým dohle-dem psát občan Šťastný, protože nikoho jiného se jím nepodařilo sehnat. Mnohý by možná z ješit-nosti nebo jiného důvodu odmítl, ovšem nikoliv pan učitel Šťastný. Vzal si tíhu této odpovědnosti na sebe a my nyní mu můžeme jen poděkovat, protože kronika Mimoně po dlouhých letech dostala funkční řád a přestává být poplatnou své době, až překvapuje, že to bylo v té době možné. Kroniká-řem zůstal až do svých posledních dnů. Stačil ještě přeložit celé vydaní Tilleho Geschichte der Stadt Niemes z r.1905 a další publikace, bohužel však již neměl sil tuto svojí práci dotáhnout ještě dále. 
Posledním jeho veřejným vystoupením bylo úvodní slovo při znovuvysvěcení Božího Hrobu 27. září 1992. Já osobně jsem se s pánem učitelem Josefem Šťastným setkal naposledy počátkem listo-padu téhož roku, kdy jsem se z jeho úst dozvěděl o jeho překladu s poukazem, že překlad vyžaduje ještě mnoho úprav. Bohužel tuto práci již nestačil dokončit. 19. prosince 1992 náhle v tichosti opus-til tento svět, aniž čekal díků a poct. Nikdo mu již nebude moci vyslovit poděkování za vykonanou práci pro naše město. Osobně jej řadím mezi význačné osobnosti našeho města, který na sebe nikdy slovem neupozornil.
Osobně mu velice děkují za poznání a to nejen ta ze školních lavic.
Osvald Hons.

 Význační rodáci z Mimoně – národní buditelé
Publikováno:  15. července 2008

SHMRO_logoZ českých nejvýznačnějších rodáků města Mimoně byl snad František Xaverius Jediná, narozený v Mimoni 2. prosince 1779 jako syn jakéhosi pražského vojáka. Studoval v Praze. Působil jako kněz nejprve v diecési Královéhradecké a to od 28. srpna 1802 v Chrasti, pak byl l rok kaplanem v Bělé, v Německém Brodě a u sv. Havla v Praze. Nejdéle byl farářem v obci Svatém Poli u Dobříše a to od roku 1807 až do roku 1834. Stal se nakonec proboštem na Svaté Hoře u Příbrami. Patří do okruhu českých národních buditelů. Byl znamenitým kazatelem a kázával na velikých slavnostech po celém širokém okolí. Vydával české knihy svých kázání tiskem vlastním nákladem a věnoval je dobříšskému knížeti Rudolfu z Colloredo Mansfeldu, pánů na Opočně a Doupově u Karlových Var. Je to snad jediný buditel města Mimoně.

Jeho předchůdce v druhé polovině 17. století ve Svatém Poli byl i farář j. F. Marci, jehož podrobný životopis „Čecha z Mimoně", jak o sobě sám napsal, sestavil vrchní okresní rada Ludvík Kopáček na Dobříši ve svém obsáhlém pracovním úsilí „O životě a působení kněze Jana Františka Marci, zakladatele nejstarší svatopolské matriky Markovské". Tato práce životopisná o J. F. Marci je uložena ve farním archivu ř. k. mimoňském.
P. Leopold Liebštejn z Mimoně, narozen 21. ledna 1666, profesor humanity a filosofie, vstoupil dne 14. října 1685 do řádu T. J. Roku 1707 přišel do Číny a zdržoval se na císařském dvoře v Pekingu. Dostal se asi nejdále z rodáků města Mimoně.
Zpěvákem u sv. Víta v Praze a na Strahově byl Jan Josef Ullrich, narozený 29. března 1721 v Mimoni a zemřelý 9. srpna 1771. V Praze na Strahově žil také člen premonstrátského řádu Vincent Gurth z Mimoně.
Ignác Antonín Jaksch zařídil si velký obchod s českým sklem v Rize, (nar. 9. března 1750 v Mimoni). Jeho synové byli vynikajícími hudebníky v Ruském Reválu.
Marie Anna Ridelová, dcera mimoňského učitele, složila slavné sliby v klášteře sv. Maří Magdaleny v Lanbavě, kde žila pod řeholným jménem Nikoláva. Dne 22. dubna 1782 stala se abatyší kláštera. Zemřela 6. června 1810 ve stáří 72 roků.
Abatyší kláštera v Marienthálu v Lužici od 8. května 1801 byla Josefa Gürthová, narozená 4. října 1752 v Mimoni.

Kdo byl Rudolf Watzke
Publikováno:  30. května 2008

SHMRO_logoV loňském roce byla odhalena pamětní deska rodákovi z Mimoně, opernímu pěvci Rudolfu Watzke. Kod to vlastně byl ?
Rudolf Watzke byla osobnost, která bezesporu patřila mezi význačné osobnosti kulturního světa, který byl vskutku dítětem štěstěny. Jeho dětství a původ vůbec nenaznačoval, že bude tím, čím se proslavil. Jeho otec Josef Watzke byl totiž malířem pokojů a lakýrníkem, který se přiženil do Mimoně z Jablonného (tehdejšího Německého, nyní v Podještědí) za jistou Johanou Teifelovou z Mimoně.
Mladý Rudolf Watzke se narodil 5.dubna 1892 v Mimoni v čp. 13/I v dnešní Pražské ulici. Po absolvování národní a měšťanské školy se vyučil řemeslu svého otce, které také provozoval. Prodělal první světovou válku a poté pokračoval ve svém řemesle. Při práci si rád zpíval a nic nenasvědčovalo tomu, že stane na prknech, která znamenají svět. Dnes již je známo, že o jeho objev se zasloužil hudební vedoucí kostelního chóru Emil Kühnel, který jej doporučil k dalšímu pěveckému školení u význačné chorvatské pěvkyni Drage Kreißl – Hauptfeldové v Liberci. Zde byla odstartována jeho význačná pěvecká kariéra. Mladý Rudolf Watzke velmi rychle pochopil své poslání, které se rozhodl podstoupit. Byl velmi pilný student, který měl za sebou válečné zkušenosti a 2,5 roku ruského zajetí v 1. světové válce.

Následovalo studium v Bayreutu, kde jej podporovala bohatá rodina Siegfrieda Wagnera, poté studoval zpěv u profesora Karla Kittela a následně podstoupil výuku u Bankhorta v Karlsruhe. Roku 1923 mu bylo dovoleno poprvé vystoupit jako zpěvák na pěveckém festivalu v Bayreuthu, kde velmi zaujal přítomného Maxe von Schillingse, který Rudolfa Watzkeho získal pro státní operu v Berlíně, kde pobýval v letech 1924 až 1928. Poté vystupoval již jen jako zpěvák oratorií a koncertů. Byl prvním rozhlasovým zpěvákem v Berlíně v tzv. „Vox domě“. Poté následovalo dlouhé pěvecké turné do Skandinávie, Budapešti, Sofie, Atén, Říma, Paříže a dalších velkých měst Evropy. Zpíval před italskou královnou Eleonorou a princeznou Marií, zpíval i před papežem Piem XII.
Obdržel velká množství ocenění a vyznamenání. Zvláště rád zpíval skladby Schuberta a Händla. Doma, to znamená v Čechách, se stal v mnoha německých pěveckých sborech jejich čestným členem, stejně jako v různých spolcích a společenstvech, samozřejmě i v mimoňských. Byl hostem i na scéně lesního divadla v Mimoni. Na podporu zakoupení nových varhan do mimoňského kostela sv.Petra a Pavla uspořádal v Mimoni benefiční koncert.
Byl to zpěvák z lidu, který se stal idolem prostých lidí. O rodičích již bylo výše psáno. Jeho dědeček František Watzke měl vyrábět punčochy v Jablonném pod Ještědem v čp.79, jeho babička Helena byla dcerou tkalce Filipa Mildnera ze Cvikova u Jablonného. Dědeček a babička z matčiny strany byli rovněž prostí lidé. Dědeček Alois Teifel z Mimoně čp.18/1 byl dozorcem v továrně, babička Tereza byla dcerou pletaře Ignáce Klehra z Mimoně čp.13/1.
Rudolf Watzke po nastoupení ve státní opeře v Berlíně zde bydlel až do roku 1942, kdy přesídlil zpět do své domoviny, bydlel v Liberci, odkud byl v r. 1946 vysídlen jako Němec z Československa do Brém. Jeho rodina zůstala v Liberci. V roce 1948 se opět setkal v Brémách s rodinou, odkud se však záhy rodina
přestěhovala do Wuppertalu. Zemřel nedlouho po oslavě svých osmdesátých narozenin a to 18. prosince 1972 ve Wuppertálu.
Rudolf Watzke byl dvakrát ženat. Poprvé se měl oženit 2.října 1918 s Martou Morndl z Vratislavic u Liberce. Jeho druhou manželkou byla Liliana Christova ze Sofie, která byla dcerou bulharského skladatele. Liliana byla vynikající a talentovaná pianistka, která již v osmi letech hrávala na koncertech a později studovala hudbu v Lipsku. Watzke se s Lilian seznámil v Paříži při jednom koncertě u německého velvyslance Hoesche, kde jej doprovázela na piano. Z tohoto manželství se měly narodit dvě děti, syn a dcera. Z jeho osobních zálib je možno uvést rybaření, jízda autem, fotografování a chov psů.
Zpracoval : Osvald Hons

 

Autorem  těchto článků je náš člen pan Josef Kolařík a s jeho souhlasem, jsme tyto texty použili.