Vzpomínky na osvobození

30.01.2012 14:32

Publikováno:  30. června 2008

SHMRO_logoVolby do říšského sněmu v M. 3.12.1938 vyzněly jednoznačně v Mimoni pro henleinovskou stranu s 100% ziskem. Mimoňské továrny byly přebudovány na válečnou výrobu a Mimoň se stala mezinárodním pracovním táborem, ke konci války se sem přemísťuje část válečné výroby s obsazených a vybombardovaných míst na východě. Z těchto míst se do M. stěhovalo i velké množství obyvatel.
Vedle velké části obyvatel M., kteří souhlasili nebo byli alespoň loajální k nacistickému uspořádání, nacházeli se zde i odpůrci tohoto režimu, kteří byli označováni po válce jako antifašisté a chodili, pokud se jednalo o Němce, s červenou páskou na levém rukávu. Mezi ně náležela i část Čechů, kteří se projevili celou dobu především tím, že odmítli přijmout německé občanství či přihlásit se k Němcům, jak se obecně uvádělo. Z řad německých antifašistů, kteří se navenek přísně utajovali, ale tajně se dle možností scházeli, byli někteří pověřeni, aby se dobrovolně hlásili do nacistických organizací. Samozřejmě se nejednalo o hromadný nábor. Hlavním cílem těchto osob bylo získat jakékoliv informace přímo v řadách těchto nacistických organizacích.

Mezi těmito osobami byl tímto úkolem pověřen i Josef Schaller, který měl za úkol vstoupit do SA s úkolem, aby získal co nejvíce informací o vnitřní činnosti NSDAP. Tato skupina antifašistů zajišťovala nejpotřebnějším zajatcům, mezi nimiž byli všichni totálně nasazeni i zajatci všech národů, především ošacení, potraviny, první úkryty v lesích a vše potřebné při případných jejich útěcích.. Zkráceně si mezi sebou říkali antifa. Jejich krytí zajišťovali právě výše uvedeni nasazeni do nacistických organizací. Náleželi mezi ně příkladně Adolf Seidl, František Prokop, Franz Zimmerman, Václav Ruhter, Václav Harbich (byl v průběhu však vězněn spolu s Jaromírem Drholcem a Fr. Šubrtem v České Lípě, naštěstí však pro jinou činnost, protože za tuto pomoc by dopadli velmi špatně v koncentračním táboře -pz.OH), Julius Hocke se svou ženou Annou Hockeovou, Karel Mendel,Otto Friederweis, Emil Schneider, již výše uvedená Josef Schaller, Alois Hons, Josef Hons (byl však později totálně nasazen do Německa, Drážďan a později do Berlína), František Mayer, Václav Wanner a další.
Mimoň se na sklonku r. 1945, zvláště v údobí dubna a začátku května 1945 stala průchodným městem jednak části rozbitého wehrmachtu a jednak německých uprchlíků z východního Pruska a dalších částí okupovaných východních území. S blížícím se koncem války průchody stále více sílily, což se stalo osudným mnohým, když se od konce března stále častěji nad městem objevovaly spojenecké letouny především americké armády označované jako hloubkaři, kteří napadaly konvoje a hlídaly průjezdy vlaků, kteří se několikráte staly jejich cíle. Stalo se tak příkladně na Starém nádraží, kdy bylo prostříleno několik vagónů zde odstavených z Molde Werku, či vlak na trase mezi Mimoni a Brništěm, kdy na lokomotivě, která ihned nezastavila byl smrtelně zasažen strojvůdce Plachý z Mimoně. Nejtěžší však bylo první a poslední nálet na Mimoň 8.května odpoledne letadly vlastní luftwafe, jak však někteří jiní tvrdí, jednalo se prý o ruská letadla. (Osobně si pamatují tolik, že můj děda Julius Hocke říkal, že se jedná o naše, protože mají kříže, o Američanech a Angličanech či Rusech říkal, že to jsou oni, protože to byl zvyk z konspirativní činnosti, kterou neporušil ani před vlastními vnoučaty. Nebezpečí bylo velké i na konci války. Vzpomínám si, že tehdy jsme po pohřbu mého dědy Aloise Honse téhož dne šli s dědou a svojí starší sestrou do zahrádek a právě na konci Skřivánčí ulice u zahradnictví jsme zahlédli hučící letadla letící od kterých něco vypadávalo. Zvolal jsem německy, hele dědo parašutisti, ale to již k nám doléhaly výbuchy bomb. Letadla letěla směrem od jihu na sever a neletěla příliš nízko. Ruská letadla jsme nad Mimoni až do konce války nikdy neviděli a ani neslyšeli, že by tu přeletěla. Bylo mi tehdy 7 let a tato událost mi zůstala v paměti dodnes velmi hluboko. Stejný názor říkala i moje matka, která byla velmi blízko dopadu bomb a vyprávěla s hrůzou, co se asi 100 m od ní odehrávalo. Také nehovořila o žádných ruských letadlech. Cílem bombardování bylo zamezit přechod přes mimoňské mosty. Rusové jistě neměli zájem si ničit přístupové cesty, konec konců přišli od severu, od Jablonného a přejet Ploučnici by pro ně nebyl jistě žádný problém. V tento osudný den byl u Hekšů prodej lihových nápojů a proto zde byl velké množství občanů, kteří se samozřejmě nestačili všichni včas ukrýt. Bomby však vůbec nezasáhla ani jeden most, pouze jediná bomba dopadla do domu u mostu, který zničila. Bomby zasáhly ponejvíce civilní obyvatelstvo a z toho bychom mohli také usuzovat, že o mosty ani možná nešlo. Strategickou pravdu však dnes asi již nikdo nezjistí. Každopádně poslední oddíl wehrmachtu odešel časně ráno a spolu s nimi odešli i místní jednotky všech nacistických politických složek-pz.OH). Mosty zůstaly nepoškozeny, zasaženo však bylo celkem 52 civilních domů, všechny prakticky na pravobřežní straně Ploučnice. Obětí bylo zjištěno 45, především z řad civilistů. Z řad zajatců nebo totálně nasazených přišli o život 2 Francouzi z pracovního tábora v nynějším Falconu, kteří byli identifikováni. Z řad civilistů lze příkladně uvést Marii Brandejskou, Marii Honzejkovou s dcerou, Marii Botheovou, malíř Tille, občan Schicketanz a další. Jak bylo již uvedeno na jiném místě, rozptyl bomb a směr dopadu potvrzoval směr útoku od jihu na sever. Nevybuchlé bomby bylo nutno později likvidovat jak v měkkém podloží parku, kam také v blízkosti toku Ploučnice několik dopadlo, tak i na hřbitově a na další jednotlivých místech. 
Při tomto bombardování bylo usmrceno i 22 německých vojáků, kteří jako jediní zůstali na hraběcím statku, není však známo proč, protože mimo nich se jiní zde nenašli. Bomba totiž zasáhla hraběcí pekárnu, kde si prakticky nacházeli spolu se zemědělským dělníkem Havlíkem, který zahynul s nimi.

Vzpomínky na osvobození - 2. část
Publikováno:  2. července 2008

SHMRO_logoPo odchodu wehrmachtu si antifašistická skupina ihned ustanovila tzv. Národní stráž, která si 9. května obstarala zbraně v kasárnách SA nedaleko Hardikovského statku, který byl prakticky opuštěn až na několik jedinců, kteří se zde ukrývali a nebyli ochotni bojovat, zpracováni již výše uvedenými německými antifašisty, kteří se sem vrátili v nastalém zmatku jako příslušníci této jednotky již dříve. Členy Národní stráže byli výhradně Češi, nebo Němci, kteří perfektně ovládali český jazyk, aby se předešlo případným nedorozuměním, kdyby Česká národní stráž promluvila německy nebo lámaně česky v nevhodný okamžik. Členy této Národní stráže byli Josef Hons, který se včas vrátil z Berlína, kam byl nasazen, Alois Hons, Vitík, Sobota, Dušek Bedřich, Chleborád, Němci Fr. Mayer, který působil později jako pracovním ve Správní komisi pro německé otázky, Suske, Oswald Reichelt a Kirschner. Jejich prvořadým úkolem bylo v prvních hodinách zajistit ve městě pořádek a bezpečnost všech obyvatel bez rozdílu národnosti až do příchodu pravidelných pořádkových sil.

Údaje, které jsou uvedené v mimoňské kronice, že tato Národní stráž vznikla již 5. května a že zbraně získala od wehrmachtu v kasárnách SA za kostelem již 5. května, že odzbrojovala jednotky wehrmachtu na křižovatce silnic u hostince U Jelena bez jakýchkoliv problémů, jsou nepřesné, protože teprve 8. května odchází z Mimoně velitel místní posádky SA Hetzel (se sídlem v dnešní Pražské ulici), který ještě předtím než uteče všem vyhrožuje, že nechá na místě likvidovat jakýkoliv projev nepřátelství proti dosavadním říšským zákonům. Je však skutečností, že mnozí příslušníci sami od sebe odhazovali své zbraně a hledali si civilní oblečení u obyvatel města. Jedinci se i dobrovolně vzdávali, jakmile narazili na kohokoliv, který nenáležel německé mocnosti, což však mohlo být i pro ně nebezpečné ze strany některých fanatiků, kteří se i v Mimoni nacházeli a kteří doslova utekli až v již uvedený 8. květen. Na tom všem ovšem místní Národní stráž neměla žádnou zásluhu).
Na křižovatce u hostince U Jelena však byly od večera 8. května, stejně tak na všech přístupových silnicích a cestách do města hlídky, které sledovaly veškerý pohyb a při tom docházelo k jednotlivým odevzdáváním zbraní, které se odkládaly na určená místa, aniž by se vzdávající přesně registrovali. Většinou se chtěli pouze rychle a pokud možno v přítomnosti svědka zbavit své výzbroje. V žádném případě nedošlo k žádnému konfliktu. Každý pouze očekával, co se bude dít v nastávajícím čase. Zápis v městské kronice je nepřesný v tomto bodě. -pz.OH).
Převážná část německého obyvatelstva v M. byla na konci války zcela morálně zdecimována a se strachem očekávala svůj další osud. Prohlašovaný boj do posledního muže se prostě v M. nekonal, (protože fanatici utekli 8.5. ráno). Občané M. a i někteří dřívější agilní nacisté naopak přicházeli se svými příbuznými a dalšími spoluobčany za těmi, o kterých věděli nebo předpokládali, že náleželi mezi skupiny antifa z řad Němců i Čechů, kde doslova prosili o ochranu před očekávaným budoucím násilím o shovívavost při posuzování jejich minulé činnost. (Nutno konstatovat, že většinou se jednalo o svedené, kteří skutečně neublížili, protože mohli tak učinit již v době plné slávy Říše či v době, kdy zde tato nacistická síla byla ještě silná, když nyní věděli ke komu mají jít prosit o pomoc. Nutno konstatovat, že tito antifa také nikomu neublížili, pokud se opravdu neprovinil udáním, které vedlo k persekucím daných osob. Pokud se však stala někomu křivda, pak to zavinila zcela jiná skupina lidí, která hledala zcela jiné hodnoty nežli lidské. O takovýchto lidech jsem psal na stránkách mimoňského zpravodaje v souvislostech s Lehmanovou kronikou.-pz.OH). 
(Mnoho Němců uteklo ihned do Německa, byli mezi nimi většinou Němci s liberálním smýšlením, ovšem s velkým strachem před budoucností, protože si dělali často výčitky za ty, kdož se o to vše zasloužili nebo proto, že měli své příbuzné ve wehrmachtu, přičemž si však neuvědomili, že to byla jejich zákonná branná povinnost Německa., kam i Mimoň náležela v době okupace. Po příchodu Rudé armády tyto Němce převážela právě tato vojska na svých malých nákladních autech. Ti, co však zůstali, museli se později podrobit odsunům v intencích zákonů, které byly vydány v následující době ČSR. -pz.OH).
V mim. kronice, díl III. str.33 se uvádí, že : V posledních dnech války byla v dnešní Pražské ulici proti Lipové ul.( od roku 1948 Posádková správa, poté ZDŠ a posléze Multiservis -pz.OH) bylo umístěno vojsko SA (tzv. Sturmabteilung), což byla německá polovojenská organizace. Jejich náčelník Hetzel, bývalý jatecký v Mimoni, když byl vyzván, aby vyvěsil bílý prapor prohlásil, že nechá postřílet všechny rudé příslušníky SA a Mimoň bude hájit do posledního muže. Byl jedním z prvních, kteří ještě před příchodem RA utekl i s rodinou. 
Městský úřad převzal ihned po válce od stávajícího německého starosty M. Puhla správu města, v jehož čele stál Josef Kočí.
Rudá armáda přichází do M. od Jablonného. Na českolipské křižovatce je vítala hlídka antifa Julius Hocke, František Mayer, Oswald Reichelt a příslušníci Národní stráže. Velitel nadporučík Novikov se posádkou ubytovali v hotelu Beseda. Tento velitel Novikov dal souhlas NS k nošení zbraní i nadále. Další vojenské jednotky RA pokračovaly směrem na Kuřívody - Mnichovo Hradiště. (Pokud si vzpomínám, tak podle vyprávění mé matky na této křižovatce byla také hlídka, ale výše uvedená byla v prostoru mezi dnešní Žitavskou a Pertoltickou, kde kontrolovala přístupy od Pertoltic a Jablonného. Velitel národní stráže byl přivolán z jiného úseku hlídky. Přivolání bylo provedeno motocyklovou spojkou velitele oddílu RA Novikova. Se spojkou jela moje matka, která jí ukazovala cestu. Celá hlídka antifa spolu s oddíly RA se mezitím přesunuly k výše uvedené křižovatce u hostince U Jelena. Po splnění úkolu nějaký velitel, (velitel to byl určitě, protože mu říkali komadir a mně, který tehdy neuměl česky natož rusky, toto slovo zůstalo dodnes v paměti) ale již si nevzpomínám na jeho jméno, spolu s motospojkou (se sajtkárou) a mojí matkou přijeli k nám do Skřivančí ulice, aby jí odvezli domů ke svým dětem. U nás se však několik hodin zdrželi. Dostali občerstvení, oholili se a pohovořili si se sousedy, kteří k nám zprvu bázlivě přicházeli se podívat na naše hosty. Většinou se jednalo o Němce. Vzpomínám na komickou situaci, když mladší poddůstojník jako motospojka ukazoval, že zastřelí každého nacistu tatatatata a jak se sousedi strašně zalekli a strachem téměř oněměli a jak si ulevili, když komandir musel uklidňovat postrašené, že už je po válce, že již se střílet nebude. -pz.OH).
Jako ještě jednu poznámku z konce této doby. KSČ byla obnovena tajně již před koncem války a iniciátory byli Němci a nikoliv Češi, i když tito, pokud o tom byli informováni ihned na tuto myšlenku přistoupili. Iniciátory byl František Mayer a Julius Hocke, ke kterým se přidal jako první Čech Alois Hons. Oficielně pak KSČ z ilegality vystoupila až po bombardování Mimoně 8.května 1945. -pz.OH)

 

Autorem  těchto článků je náš člen pan Josef Kolařík a s jeho souhlasem, jsme tyto texty použili.