Hartigové druhá část (1718 - 1945)

Česká větev rodu Hartigů I.

Pátý syn Ludvík Josef Hartig ( * 1685 Praha - † 1735 Praha, pohřbený ve Stráži pod Ralskem) byl společně se svým otcem roku 1707 povýšen do stavu svobodných pánů. Od svého staršího bratra Jana Huberta získal statek Horní Beřkovice. V roce 1714 zvětšil Ludvík Josef svůj majetek o panství Stráž pod Ralskem, které koupil za 236 500 zlatých od barona Františka Antonína Lichtenštejna. Toto panství obdržel s obcemi Luhov, Grunov, Brenná, Novina a Dubnice spolu s alodními statky Chrastnou a Náhlovem. O čtyři léta později (1718) bylo získáno panství Mimoň a Děvín, které mu přinesla věnem Marie Terezie Isabela Putzová z Adlersthurnu. K panství patřilo městečko Mimoň a obce: Pertoltice pod Ralskem, Srní Potok, Vranov, Hvězdov, Svébořice, Palohlavy, Noviny pod Ralskem, Černá Novina, Hamr na Jezeře, Útěchovice, Břevniště, Družcov, Janův důl, Kotel a Sobákov. Obě panství Ludvík Josef Hartig spojil v jeden celek.

Mimoňským měšťanům potvrdil Ludvík Josef Hartig několikery cechovní artikuly a v celku příznivě přispěl k rozvoji řemesla a obchodu ve městě. Ale k poddaným měl vztah velmi lhostejný. velmi mu záleželo na tom, aby z panství těžil co nejvíce. Oproti Putzům, podporujícími místní církev, špitál i školu, udržoval poddanské poměry, prostřednictvím svých nemilosrdných a nenasytných úředníků, na nesnesitelné úrovni.

V roce 1719 se stává přísedícím královského zemského soudu v Čechách a je povýšen do hraběcího stavu.Počátkem 20. let 18. století (1721 - 1722) zakoupil v Praze od hraběte F. Wežnika z Neuhofu dům a roku 1728 koupil statek Domaslavice, Nejdek a Kyselku a Březnici.

S Teresií Ester Isabelou Hartig rozenou Putz měl 11 dětí, ale přežili ho pouze dva synové a dvě dcery. V závěti ustanovil, aby syn Adam František převzal Mimoň, Stráž pod Ralskem, Chrastnou a Adam Ludvík měl dostat Kyselku, Nejdek, Březnici a pražský dům.

Ludvík Josef Hartig byl prvním Hartigem, který byl pohřbený v hrobce Hartigů, založené v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem. Po smrti Ludvíka Josefa Hartiga vedla mimoňské panství vdova Marie Terezie Hartig rozená Putz společně s nejstarší dcerou Marií Karolínou Hartigovou.

Starší bratr Adam Ludvík Hartig ( * 1714 Mimoň - † 1736 Nepomuk) zdědil panství Kyselku, Nejdek, Krásné Březno a pražský dům. V roce 1736 se oženil s hraběnkou Marií Teresií Glockenu a Stampachu, ale ještě v témže roce zemřel.

Jeho syn Ludvík Jan Hartig Posthumus (Nepomuk) ( * 1737 - † 1813)  který se narodil po otcově smrti, se stal hudebníkem. Vedl rozmařilý život, který byl příčinou postupného prodávání majetku, Ludvík Jan Hartig z Nepomuku nakonec zemřel v bídě. Byl dvakrát ženat. Z prvního manželství měl dvě dcery: Marii Annu Johannu a Marii Teresii provdanou za hraběte Františka Josefa Stockhammera. Z druhého manželství měl dceru Ludoviku Teresii. Jím také tato linie vymřela.

Zpět k Mimoni. Mladší bratr Adam František Hartig ( * 1729 Mimoň - † 1783 Augsburg, pohřben v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem) po nabytí plnoletosti, v roce 1747 převzal mimoňské a strážské panství. Nad Mimoní mu bylo dopřáno vládnout téměř celou třetinu 18 století. Zvláštní přízeň věnoval kostelu sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem, který dal v letech 1772 - 1781 přestavět. Ani František Adam Hartig se k poddaným nechoval nejlépe. Na mimoňském zámku pobýval jen příležitostně, většinu času se zdržoval v zahraničí. Právě z šedesátých let 18 století přicházejí autentická svědectví zachycená učitelem Lehmanem z Novin pod Ralskem o tvrdém zacházení vrchnostenských úředníků s nevolníky. Také selské bouře roku 1775 zasáhly Mimoň s bezprostřední prudkostí.

Na přelomu roku 1749–1750 koupil statek Starý Dub za 52 000 zlatých od Anny Leopoldiny Lamotte de Frintropp. Byl c. k. tajným radou a plnomocným vyslancem v Řezně a Mnichově.

V roce 1752 se v Praze oženil s hraběnkou Marií Teresií Kolovrat-Krakovskou. Měli pět dětí, z toho čtyři syny: Filipa Neurise Joachima (1753–1779), Filipa Františka (nar. 1754), c. k. komořího a setníka pěšího pluku Colloredovského, Františka Ludvíka Karla (nar. 1755) a Františka Antonína de Paula. Adam František zemřel v Augsburgu, odkud byl převezen do rodinné hrobky ve Stráži pod Ralskem. František Antonín de Paula Hartig jako jediný z dětí přežil svého otce a stal se tak po smrti otce v roce 1783 jediným dědicem mimoňského a strážského panství.

František Antonín de Paula Hartig ( * 1758 Praha - † 1797 Drážďany, pohřbený v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem) patřil k nejvýznamnějším představitelům tohoto rodu. Po absolvování univerzity cestoval hodně po Německu, Anglii, Francii, Švýcarsku a Itálii. Byl velkým přítelem umění a vědy a tato záliba mu přinesla spojení s řadou významných francouzských učenců. Byl členem vědeckých a literárních společností v Čechách a byl zvolen za předsedu Královské české společnosti nauk a věd. František Antonín de Paula se plně věnoval státní službě.

V roce 1780 odešel do Prahy ve funkci rady nejvyššího zemského práva, ale choroba jej přiměla k tomu, že musel na nějaký čas zanechat politické činnosti. Zato se plně věnoval správě svých panství, která nebyla nikterak malá. Po otci zdědil panství Horní Beřkovice, Mimoň, Stráž pod Ralskem, Chrastnou a Domaslavice a k tomu přibyly četné drobné koupě.

V roce 1787 se hrabě vrátil zpět k politické činnosti a stal se rakouských vyslancem v Sasku. Tato jeho činnost trvala pouze šest let, poněvadž příznaky vleklé choroby se projevily v daleko větší míře nežli poprvé, a proto se František Antonín de Paula rozhodl, že zanechá definitivně politické činnosti.

Po roce léčení v zahraničí se hrabě vrací na své panství, kde si na rozdíl od svého otce získal značné obliby, zejména u strážských obyvatel. Tento poklidný život netrval dlouho. Hrabě zemřel 1. května 1797 v Drážďanech, odkud byl převezen do rodinné hrobky.

Za manželku měl hraběnku Marii Eleonoru Colloredo (1764–1818), která byla dcerou ministra hraběte Františka Colloredo. Zpočátku žila ve Vídni a ve Florencii se svým otcem, později ale odešla do Prahy, kde se stala dvorní dámou. V Praze se provdala za hraběte Františka Antonína de Paula.

Z tohoto manželství pocházely čtyři děti: Marie Teresie (1785–1830), která se provdala za hraběte Augusta Ledebur-Wicheln, Marie Antonie (1786–1790), František de Paula (1789–1865) a Bedřich August (1791–1816). Podle závěti hraběte spravovala až do zletilosti svých dětí všechen majetek hraběnka Eleonora, která byla podobně jako její manžel velkou přítelkyní umění. V roce 1806 došlo v Mimoni k velkému požáru, kterým byl značně poškozen zámek. Vyhořela škola, pivovar, radnice, fara a značná část měšťanských domů (asi 282 domů). K obnově zámku bylo přikročeno v roce 1807 pod vedením architekta Pfockeho ze Zákup.

Mladší syn Bedřich August Hartig ( * 1791 - † 1816) zdědil panství Horní Beřkovice. Brzy po absolvování právnických studií stal se komořím. V této funkci však dlouho nezůstal a dal přednost vojenské službě, kde dosáhl hodnosti rytmistra u husarského pluku prince regenta anglického. Vojenskou službu dlouho nevykonával, poněvadž zemřel ve věku 25 let na následky těžkého zranění v Aix en Provence ve Francii.

Ale pojďme zase zpět do Mimoně.
Starší syn František de Paula Hartig ( * 1789 Drážďany - † 1865 Vídeň, pohřben v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem) jedna z nejvýznamnějších postav hartigovského rodu. Podobně jako jeho otec věnoval se plně státní službě, do které vstoupil roku 1809. Od tohoto roku rostla závratně rychle jeho kariéra. V roce 1811 hrabě František de Paula stal se guberniálním sekretářem v dolnorakouském místodržitelství, o tři léta později, v roce 1814 se stává dvorním sekretářem. V roce 1815 byl zvolen za guberniálního radu v Brně, v roce 1819 dvorním radou. Roku 1825 jej císař František jmenoval guvernérem ve Štýrsku. Po smrti hraběte Straffalda byl v červnu 1830 jmenován guvernérem v Miláně. Toto odpovědné místo zastával plných deset let. V roce 1840 byl povolán do Vídně jako státní konferenční ministr (Staats- und Konferenzminister). Jako guvernér v Miláně si pro sebe zajistil pozoruhodné postavení, a když v roce 1848 vypukla v Miláně revoluce, jmenoval jej císař komisařem s neomezenou plnou mocí. Hrabě se velmi zabýval studiem vzniku revoluce v jednotlivých zemích, zejména v Itálii, Uhrách a Rakousku. Z tohoto studia vznikla kniha o vzniku revoluce v Rakousku v roce 1848 („Genesis der Revolution in Oesterreich im Jahre 1848“).

Hrabě byl osobním přítelem Metternicha, po revoluci upadl však v částečnou nemilost u císařského dvora, a proto opustil státní službu. Do služby se vrátil až v roce 1860 na zvláštní žádost císaře. V dubnu 1861 byl povolán do panské sněmovny říšské rady, kde se stal jedním z devíti doživotních členů mimořádné říšské rady.

Kromě mimoňského a strážského panství František de Paula byl majitelem panství Agard v Uhrách, Neusteinu a Unter-Erkensteinu v Kraňsku a lenního statku Platt v Dolních Rakousích. V roce 1835 byl knížeti Karlu Rohanovi prodán statek Starý Dub a Domaslavice za 95 000 zlatých.

V 21 letech (6. 1. 1810) se hrabě oženil s hraběnkou Julianou Grundemannovou (1788–1866), s kterou měl dva syny Edmunda, Bedřicha a dceru Eleonoru Marii (nar. 1810), která se provdala za hraběte Michala Josefa Althanna v roce 1830. Tato dcera zemřela již v roce 1838 a zanechala dceru Františku, která se později provdala za hraběte Dürckheim-Montmartini.

Hrabě František de Paula získal za své zásluhy četná zahraniční vysoká vyznamenání. Byl rytířem ruského řádu Bílého Orla, rytířem I. třídy rakouského řádu Železné koruny, nositelem sardinského královského řádu sv. Mauricia a Lazara, nositelem Velkého kříže Leopoldova řádu, rytířem constantinovského řádu sv. Jiří a mnoha dalších. Za celoživotní zásluhy byl císařem vyznamenán řádem Zlatého rouna. Město Vídeň jej jmenovalo svým čestným občanem.

František de Paula zemřel v roce 1865 a byl pochován v rodinné hrobce ve Stráži pod Ralskem. Pohřbu byli přítomni četní členové císařského dvora a ministři.

Po otcově smrti spravoval panství Mimoň-Stráž jeho starší syn Edmund. Statek Horní Beřkovice připadl již v roce 1821 Edmundově tetě Teresii, která byla provdána za hraběte Augusta Ledebur-Wicheln.