Hartigové třetí část (1718 - 1945)

Česká větev rodu Hartigů II.

Edmund Hartig ( * 1812 Vídeň - † 1883 San Remo, pohřbený v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem) se obdobně jako většina představitelů tohoto rodu věnoval diplomatické službě. V roce 1840 byl jako atašé ve Florencii, později v Paříži. Roku 1843 odešel do Kasselu, kde se o tři léta později stal vyslancem. Od roku 1852–1856 byl vyslancem v Kodani, roku 1856–1859 byl jmenován vyslancem v Mnichově. Od roku 1861 byl členem zemské a říšské rady a roku 1867 byl zvolen za doživotního člena sněmovny. Za jeho zásluhy byl mu císařem propůjčen velkokříž Leopoldova řádu. Mimo to byl držitelem mnoha zahraničních vyznamenání. Kromě státní služby věnoval se hrabě plně správě svých rozsáhlých panství, kde dosáhl značných úspěchů.

V roce 1865 dostal od císaře Františka Josefa I. privilegium, jímž císař udělil společnosti hraběte Edmunda Hartiga, knížete Clary-Aldringen, hraběte Friedricha Westphalen, dr. Františku Stradalovi a dalším devíti společníkům koncesi ke stavbě železnice z Ústí nad Labem přes Českou Lípu, Zákupy, Český Dub do Hodkovic. Projekt v této původní podobě nebyl však realizován.

Z jeho manželství s hraběnkou Julií Konstancií Bellegarde byly pouze dcery: Julie Hartig (nar. 1847), Paula Hartig (1849–1890), která se provdala za markýze Jindřicha Bellegarde, Františka Julie Hartig (1854–1940) provdaná za hraběte Augusta Kinského, majitele Sloupu, a Marie Antonie Hartig (1859–1896), která si vzala svobodného pána Augusta z Wacken, majitele Idolsbergu v Dolních Rakousích.

Hrabě Edmund Hartig zemřel po krátké nemoci v roce 1883 v St. Remo v Itálii a byl pohřben v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem.

Podle původní závěti se měl stát majitelem Edmundův mladší bratr Bedřich Hartig (1818–1877), to se však nestalo.

Bedřich Hartig ( * 1818 - † 1877) věnoval se vojenské službě, kde dosáhl hodnosti majora. Byl dvakrát ženat. První manželka hraběnka Walburga Corvína Berchtóldová (nar. 1829) zemřela po čtyřletém manželství v roce 1856, krátce po úmrtí prvorozené dcery Marie Anny Hartig v buchlovickém zámku na Moravě. Rok poté se hrabě znovu oženil se svobodnou paní Amalií Gudenusovou. Z tohoto manželství byli čtyři synové: František Gabriel Hartig, Bedřich Hartig, Leopold Hartig, Theodor Konstantin Hartig a tři dcery: Sofie Hartig (nar. 1862) provdaná v roce 1888 za hraběte Alfreda Attemse, zemřelého v roce 1898, Luisa Hartig (nar. 1875) a Marie Anna Hartig (nar. 1876). Bedřich, který byl majitelem panství Brunn v Dolních Rakousích, zemřel v srpnu 1877 v Klobensteině v Tyrolích a byl převezen do Stráže pod Ralskem, kde byl uložen do rodinné hrobky. Hraběnka Amalie Hartigová, roz. svobodná paní Gudenusová zemřela v roce 1892 v Bolzanu.

Protože Bedřich Hartig zemřel dříve nežli jeho starší bratr Edmund Hartig, pozměnil tento závěť a universálním dědicem se stal jeho synovec František Gabriel Hartig.

František Gabriel Hartig ( * 1859 Vídeň - † 1903 Mimoň) Do dovršení plnoletosti Františka Gabriela Hartiga spravoval majetky na Mimoni a ve Stráži pod Ralskem jeho poručník a strýc Leopold Gudenus. Za něho byly přikoupeny některé pozemky v okolí a zároveň zrušen lesní úřad ve Stráži pod Ralskem a agenda úřadu byla převedena do Mimoně. V roce 1887 po dovršení plnoletosti se František Gabriel Hartig ujímá správy majetku Hartigů.

František Gabriel Hartig byl nejstarším synem v Klobensteině zemřelého c. k. komořího a majora hraběte Bedřicha Hartiga, pána Brunnu v Dolních Rakousích. František Gabriel Hartig po svých právnických studiích ve Vídni, sloužil jako jednoroční dobrovolník a v září 1880 byl jmenován poručíkem dragounského pluku č. 6. Byl také zvolen do říšské rady, kam byl zvolen ještě v roce 1901 a město Mimoň jej jmenovalo čestným občanem.

7. června 1887 se hrabě oženil s hraběnkou Janou Marií Ledebur-Wicheln ( * 1868 - † 1940), dcerou ministra zemědělství hraběte Jana Ledebura. V roce 1903 hrabě vážně onemocněl a v srpnu téhož roku zemřel na zápal plic ve věku 44 let. Na rozdíl od ostatních členů rodu nebyl pochován v rodinné hrobce, ale na mimoňském hřbitově. Zůstavil čtyři nezletilé děti: Jana Bedřicha Hartiga ( * 30. 5. 1891 - † 1935), Marii Karolinu Hartigovou ( * 4. 12. 1893 - † 1967), Františka Hartiga ( * 1. 8. 1896 - † 1971) a Josefínu Hartigovou ( * 12. 7. 1899).

Bratři hraběte Františka Gabriela Hartiga byli rovněž činní ve státní službě. Bedřich Hartig ( * 1864 - † 1923) byl c. k. komořím a v roce 1892 se oženil s hraběnkou Elsou Giovanelli pocházející z Tyrolska. Leopold Hartig ( * 1866 - † 1954) byl doktorem práv. V roce 1893 se oženil s Marií v. Zallinger-Thurn, s kterou měl tři děti. Edmunda Hartiga, Jindřicha hartiga a Amelii Hartigovou. Leopold působil v Litoměřicích a Prachaticích, později pracoval na ministerstvu ve Vídni. Nejmladší bratr Theodor Konstantin Hartig ( * 1869 – † 1915) byl c. k. komořím. Oženil se se svobodnou paní Marií z Rosenfeldu. Z tohoto manželství pocházel syn Wolfgang Hartig.

Ale vraťme se zpět k Mimoni a podívejme se, jak to na majetcích Hartigů probíhalo dál.

Po smrti hraběte Františka Gabriela Hartiga spravovala majetky Hartigů na Mimoni vdova Jana Marie Hartig (rozená Ledebur-Wichen) ( * 1868 - † 1940), která se zároveň stala poručnicí svých čtyř dětí. Toto poručnictví vedla společně se svým bratren hrabětem dr. Evženem Ledeburem až do roku 1915.

Jan Bedřich Hartig ( * 1891 - † 1935) převzal majetky ve druhém roce první světové války, v roce 1915. V té době čítaly 12 dvorů (1800 ha zemědělské půdy) a 6 lesních revírů o celkové ploše 4200 ha.

Po vzniku ČSR v roce 1918 se z Mimoně a ze Stráže pod Ralskem stala samostatná města a vznik první republiky má velký vliv nejen na majetek Hartigů, ale na velké majetky obecně.

Už v roce 1918 vyšel zákon 32/1918 o obstavení velkostatků, v roce 1919 zákon 215/1919 zestátňující zemědělskou půdu nad 150 ha (nebo celkově nad 250 ha) tzv. záborový zákon, a v roce 1920 vyšel zákon 81/1920 tzv. přídělový zákon a zákon 329/1920 tzv. náhradový zákon. Všechny tyto zákony byly součástí pozemkové reformy, která do roku 1926 majetky Hartigů podstatně zmenšila. Část půdy byla dána do užívání pastýřům, část půdy byla zestátněna. Z průmyslových závodů byla ze záboru (zestátnění) propuštěna pila v Hamrech a mlýn v Novinách. Rovněž tak byly propuštěny ze záboru zříceniny hradu Ralsko a Děvín.

V roce 1919 se hrabě Jan Bedřich Hartig oženil s princeznou Eleonorou ze Schwarzenberga ( * 1899 - † 1984), se kterou měl šest dětí. Marii Janu Hartigovou, Františka Karla Hartiga ( * 1921 Mimoň - † 2004), Karla Bedřicha Hartiga ( * 1923 - † 1944), Idu Hartigovou, Jana Hartiga ( * 1929 - † 1975) a Huberta Hartiga ( * 1932 - † 1987).

Hrabě Jan Bedřich Hartig umřel v mladém věku na zápal plic a pohrudnice. A protože syn a dědic František Hartig ( * 1921 - † 2004) byl v té době ještě nezletilý, spravovala majetek až do konce druhé světové války vdova po zesnulém Janu Bedřichovi Hartigovi Eleonora ze Schwarzenberka ( * 1899 - † 1984).

Janova sestra Marie Karolína Hartig byla provdána za presidenta rakouské státní rady a spolkového sněmu hraběte Rudolfa Hoyos - Sprinzenstein.

Mladší bratr František Hartig vystudoval práva, byl poručníkem 11 regimentu Alexandra II. a v roce 1933 se oženil s Christianou zu Salm - Reifferscheid ( * 1901 - † 1984).

František Karel Hartig ( * 1921 Mimoň - † 2004 Salzburg) Hartigové po konci druhé světové války definitivně přicházejí o zbytky majetků na Mimoni a ve Stráži pod Ralskem, již za první republiky ztenčených pozemkovou reformou. Celý majetek byl vzat 1. června 1945 do národní správy a v roce 1947 bylo toto hospodářství včleněno do vznikajících Vojenských lesů a statků, jejichž vznik souvisel s budováním vojenského výcvikového pásma. Vojenská hříbárna byla na hartigovském statku zřízena již za první republiky, mezi lety 1923 - 1938 a jejím hospodářským zázemím se staly dvory Medný, Ostrov a Nový Dvůr, které byly Hartigům během pozemkové reformy za první republiky vyvlastněny.

Část budovy mimoňského zámku byla ještě v roce 1947 obývána Františkem Karlem Hartigem ( * 1921 - † 2004 Salzburg) a jeho ženou Žofií Valdštejnovou ( * 1921 - † 2011 Salzburg). 

Vojenské lesy a statky usilovaly v roce 1947 také o předání mimoňského zámku, aby zde mohlo být zřízeno jejich ředitelství. Tehdejší ministr zemědělství Julius Ďuriš podepsal 18. dubna 1947 příslušný dekret o předání zámecké budovy, parku a přilehlých nemovitostí do držby československého státu a do správy a užívání ministerstva národní obrany. K převzetí došlo 28. srpna 1947 a k podmínkám převzetí patřilo také přijetí stylového mobiliáře, včetně zámecké knihovny a archivu, národním pozemkovým fondem, který předměty předá do příslušného sběrného místa a v případě zájmu, zvláště u nábytku by odprodal oceněný inventář vojenské správě. To se však při převzetí nestalo a celá věc s předáváním mobiliáře musela být řešena později znovu.

Poté, co mimoňský zámek v srpnu 1947 převzaly tehdy nově vzniklé Vojenské lesy a statky, byli v září 1947 ze zámku repatriováni do Rakouska poslední dva Hartigové. František Karel Hartig ( * 1921 Mimoň - † 2004 Salzburg) a Žofie (Sophie) Valdštejn ( * 1921 - † 2011 Salzburg). Na sklonku léta roku 1947 tak definitivně končí sága rodu Hartigů v Mimoni.

Knihovna byla zachráněna do Národního muzea v Praze. V budově byly za války také uloženy některé svazky ukradených židovských knihoven, které převzala Národní knihovna v Praze k dalšímu řízení.

Místní národní výbor počítal s tím, že pro občany města bude přístupný zámecký park, ale to se ještě po dlouhou dobu nestalo. Další osudy mimoňského zámku od roku 1945 do roku 1985 kdy byl zbořen,  můžete číst v článku, který je věnován jeho poválečné historii. 

František Karel Hartig ( * 1921 Mimoň - † 2004 Salzburg) umíra ve věku 83 let Salzburgu, jeho žena Žofie (Sophie) Valdštejn ( * 1921 - † 2011 Salzburg) tamtéž o 7 let později. Z jejich manželství vzešli synové Ferdinand Hartig ( * 1949 ), Jan Hartig ( * 1950 ) a Jakub Hartig ( * 1954 )

S posledním Hartigem, který obýval mimoňský zámek se členové našeho Spolku setkali osobně v Salzburgu. Stalo se tak v roce 2010.
Článek o osobním setkání členů našeho Spolku s hraběnkou Žofií (Sophií) Hartig - Valdštejn

<<< ROD HARTIGŮ DRUHÁ ČÁST