Vartenberkové

01.05.2020 10:27

Páni z Vartenberka, nebo též z Vartemberka, je jméno panské rodiny, která se vyčlenila z velikého rodu Markvarticů. Jejich erb se skládal ze zlatého a černého štípeného štítu, kterou obtáčela zelená saň. V předhusitském období patřili mezi nejmocnější šlechtice v zemi. Jejich jméno odvodil již František Palacký od zakladatele komorníka Markvarta z poloviny 12. století. Stejně jako jejich další příbuzenstvo z rodu Markvarticů, jako byli páni z Lemberka, Michalovic, Zvířetic a Valdštejna, měli své hlavní sídlo v severních a severovýchodních Čechách.

Téměř všechny vartenberské državy protínala tzv. záhvožďanské stezka, a proto bývá někdy také nazývána stezkou vartenberskou. Na této staré kupecké cestě ležela již tehdy ves Niemes (Nims, později Mimoň).

Rod Vartenbervů měl pět rodových větví. Veselskou, Děčínskou, Vartenberskou, Kumburskou a Kosteckou. A právě rodová větev Vartenberská nás bude v souvislostí s historií Mimoňských rodů zajímat nejvíce. Ale hezky popořádku.

Jak to tady s Vartenberky vlastně začalo

Pravděpodobně Markvart z Března založil po roce 1268 nedaleko města Mimoně hrad Stráž neboli Vartenberk. A právě tato oblast je považována za nejstarší rodové území, jež pravděpodobně jako část bratrského nedílu získal jeho syn Beneš I. zvaný Velký, v jehož predikátu se poprvé setkáváme se jménem hradu Vartenberk.

Hrad Vartenberk se nachází na návrší nad soutokem Dubnického a Ještědského potoka a s velkou pravděpodobností chránil rozcestí na záhvožďanské stezce. Podle něho se Beneš I. píše z Vartenberka poprvé v listopadu roku 1281.

"K panství příslušely vsi Postřelná (poté léno děvínské), pak Brniště, manství s farou, Březina (dnešní Grtinau, Grunov), Pertoltice, splývající dnes v jedinou ulici, dlouhou téměř 3 hod. podle potoka a vedlejší cesty z Jablonné do Mimoně, a všecky rysů výslovně emfyteutických, ..." (prof. Šimák 1938)

Beneš I. dále vlastnil pozemky neznámého rozsahu podél řeky Jizery, a sice na jejím levém břehu, s centrem v Sobotce. Tyto državy sahaly na severu až k majetku královny Jitky (pozdější Jičín) a na jihu byly sousedem s Novým Bydžovem, který rovněž patřil králi. Dokládá to i zápis z roku 1287, kdy se zde píše Beneš jako "Benessius de Wartenberch, possessor civitatis Sobunka (tedy Sobotka)" slibuje věrnost svému králi Václavovi II. Ten mu také udělil titul královského komorníka a pražského purkrabího. Jeho synové si později jednak rozdělili zděděný majetek, ale také získali další území a založili vlastní rodové větve, o kterých bude řeč dále. Tím vytvořili zárodky držav, které byly celkově vzato po celé století stabilní.

Veselská větev

Benešův prvorozený syn, rovněž Beneš, zdědil pozemky na již zmiňovaném levém břehu řeky Jizery. Jako své centrum zvolil Vysoké Veselí, podle nějž se také tato větev nazývá. Sféra jeho vlivu však dosahovala až do Podkrkonoší. Král Václav II. zřejmě zastavil pozemky na horním toku řeky Cidliny Benešovi po smrti královny Jitky v roce 1297 a roku 1302 na Benešovu žádost povyšuje ves Židinaves na město, které později dostalo název Jičín. V dalších dvaceti letech se v držení Jičína vystřídala velká spousta majitelů, nicméně Beneš o něj nikdy zájem neztratil a po roce 1320 zaplatil 2000 kop pražských grošů za jeho znovuzískání.

Král Jan Lucemburský v březnu roku 1327 opět zastavil hrad Veliš s Jičínem i celým příslušenstvím, dokud nebude tato zástava českými králi vyplacena, nicméně se tak nikdy nestalo, a tak se tyto pozemky Vartenberkům z Veselské větve dostaly do dědičného držení.

Patrně po roce 1325 získal Beneš bývalé královské město Nový Bydžov se 42 poplatnými lány. K Bydžovu dále patřily vsi Starý Bydžov, Skřeněř, Humburky, Prasek, Zechovice, Metličany, Metličánky, Nedaměřice a dvůr u Chudonic. Později, v lednu roku 1337 dostal jeho nejstarší syn Jan od Jana Lucemburského jičínsko – velišské dominium do dědičného držení. Oproti roku 1327 je patrné zvětšení držav veselských pánů z Vartenberka. V listině k lednu roku 1337 jsou uváděny hrady Veliš a Brada a město Jičín s příslušenstvím. Spadaly sem vesnice Starý Jičín, Holín, Veliš, Bukvice, Vokšice, Čejkovice, Ohaveč, Hlásná Lhota a Zebín. Navíc od krále Karla IV. za věrné služby obdržel vsi Albrechtice, Štěpánovsko, Velkou a Malou Běleč a les "Grützenwald".

Bratr Jana, Beneš II., se neznámým způsobem stal vlastníkem hradu Rychenburka i s přiléhajícími vesnicemi a půdou, nicméně nikdo z rodu Vartenberků tento majetek nezdědil, jelikož on sám byl bez potomků. Jako další nám známí majitelé byly páni z Pardubic, a to až na konci 14. století.

Významný, z hlediska postavení, byl další Vartenberk Čeněk II., který držel titul nejvyššího komorníka a pražského purkrabího od roku 1356. Jemu také náležely statky v Českém ráji západně od hradu Veliše. Někdy v osmdesátých letech 14. století začíná s výstavbou hradu Trosky. To ale značně převýšilo jeho finanční možnosti, tudíž byl nucen se zříct stále ještě nedostavěných Trosek, ale zadlužil i Nový Bydžov. Část tohoto východočeského panství ke svému majetku připojil roku 1393 Václav IV. Další část byla zastavena Hanuši Kuplířovi ze Sulevic a další Smilu Flaškovi z Pardubic. Zbytek po jeho smrti připadl jeho synům Janovi a Čeňkovi III.

Čeněk III. je oním slavným mužem, který sehrál velice významnou roli v prvních letech husitských válek. Postavil se za program mistra Husa a byl inspirátorem protestního listu české šlechty proti Husově upálení. Z počátku totiž odmítal přijmout Zikmunda Lucemburského za svého krále, ale po roce 1422 přebíhá na jeho stranu. Stalo se tak z důvodu definitivního rozchodu s husitským hnutím. Za jeho následnou věrnost mu byl Zikmundem udělen uherský dračí řád, jehož saň mu byla dána do rodového znaku. Dříve v letech 1410-1420 byl nejvyšším pražským purkrabím a poručníkem Oldřicha z Rožmberka. Po smrti jeho bratra Jana mu připadl díl v Novém Bydžově a ostatní spolumajitele záhy vyplatil. Soudní spory se ale navzdory tomu vedly až do roku 1419 a poté se Čeněk III stává v podstatě jediným vlastníkem Nového Bydžova. Roku 1407 prodal novobydžovským měšťanům a dalším vsím v okolí právo královo i se všemi jeho výhodami po vzoru Hradce Králové. O devět let později stejná privilegia prodal městu Jičínu. Postupem času se kromě dědictví po otci chopil i majetku dalších vartenberských rodin, když se po roce 1416 stal jediným žijícím mužským příslušníkem veselských pánů z Vartenberka. Získal tedy hrad Veliš a Bradu s celým panstvím, Jičín a panství veselsko – bydžovské.

Brzy po jeho smrti roku 1425 má jeho syn Jindřich veliké problémy kráčet ve stopách svého otce a musí řešit spoustu potíží s udržením zděděných statků. Tyto problémy ale vyřešil především jeho poručník Oldřich z Rožmberka.

Děčínská větev

Syn Beneše I., Jan, je zakladatelem děčínské větvě a od začátku 14. století vlastní rodový hrad Vartenberk. K němu náležela i stejnojmenná ves v podhradí, dále ves Noviny pod Ralskem (dříve Lilant), Brniště, Grunov, Pertoltice a Postřelná. Král Václav II. Janovi a jeho bratru Vaňkovi udělil město Děčín i s hradem a veškerým zbožím do dědičného držení roku 1305 a oba bratři jej po dvě století vlastní.

Jan I. umírá roku 1316 při bojích za osvobození Jindřicha z Lipé v Kostelci nad Orlicí. Jeho synové obdrželi 10. září 1319 od Jana Lucemburského Střekov s tvrzí a vsí Budkovem, dále k tomu jim za 250 kop pražských grošů král zastavil úrok v Ústí nad Labem a clo na řece Labi a Litoměřicích.

Vaněk se později zcela osamostatnil a založil vlastní vartenberskou větev. Bratři Beneš a Jan II. si rozdělili děčínsko – střekovské državy po roce 1342, do té doby zůstávali v nedílu. V té době Jan držel větší část města Děčína, Beneš oproti tomu vlastní Střekov se Svádovem a ves Libouchec. Za jejich držení Děčína tento hrad za neznámých okolností vyhořel a byl značně poničen. Velmi podobné rozdělení přešlo pak i na jejich syny.

Synové Beneše I. - Beneš II., Václav Bílý a Mikuláš společně spravovali celé zděděné majetky nejméně do roku 1374. Střekov se Svádovem se pak po jejich rozdělení stal Václavovým výhradním panstvím a roku 1377 se stává patronem v Libouchci. V prosinci téhož roku prodali Vysokou Ves, Mukařov a les Častolov s patronátním právem.

Celý majetek roku 1376 získává do svých rukou Václav Bílý, který umírá v roce 1383, a jeho državy jsou prohlášeny za odumřelé z důvodu absence legitimních dědiců. Nakonec je získali potomci Jana II. z Děčína, kteří do té doby vlastnili střekovsko – svádovské panství. O rozsahu těchto držav se zmiňuje provolávací zápis v deskách dvorských. V té době zahrnovaly hrad Střekov, tvrz Svádov spolu s přináležející částí Labe s právem rybolovu. Dále sem spadaly vsi Braná, Kramola, Novosedlice, Nová Ves, Neštěmice, Libouchec, Pohořelice, Proboštov, Povrly, Roztoky, Skřitín, Tasov, třetina Kínic, šestina Žandova a Ždírnic. Zde také již od osmdesátých let 14. století stály dva menší hrady, či tvrze, Varta a Velké Březno s vesnicemi Malé Březno a Vlatířov.

Po smrti Jana III. v roce 1392 si majetek rozdělili jeho synovci Jan IV. a Václav. Jan získal větší část Děčína s právem patronátu k místnímu kostelu a državy směrem na jihozápad i s farnostmi. K tomu se také připočítalo clo v Ústí nad Labem a Litoměřicích. Václavovi naproti tomu připadly statky na sever a severovýchod od Ústí, kde byl na konci 14. století vystavěn hrad Blansko, podle kterého se Václav od roku 1401 nazýval. Po jeho smrti v roce 1407 vše získal Jan IV. Ten v květnu roku 1400 prodal hrad Střekov, Svádov a již zmiňovaná cla společně s desátkem z vinic mezi Ústím a Střekovem šlechtici Ješkovi z Vychynic za 1400 kop grošů pražských. Mimoto zastavil hrad Vartu Benešovi z Dubé a Kostomlat. Od Ješka z Vychynic výměnou získal tvrz v Syřejovicích u Lovosic a zároveň si vymohl právo odkoupit zpět své statky. Ješek ale v průběhu let zaplatil ze smluvených 1400 kop pouze 400, a tak vznikl spor, který se Jan rozhodl vyřešit silou. Vedl své muže proti hradu Střekov s úmyslem dobýt ho zpět, ale tento pokus se nezdařil. Jedním z hlavních důvodů se mohl jevit zásah Viléma I., míšeňského markraběte, který hrad oblehl a dobyl sám, přičemž ho později svěřil svým purkrabím. Tento dotyčný Vilém I. později roku 1405 vzniklý spor definitivně urovnal. Na smírové dohodě je podepsána Ješkova manželka Dorota, jelikož Ješek byl již po smrti. Nadto prostřednictvím míšeňského markraběte Jan IV. z Děčína vydává listinu, ve které se 29. října 1405 vzdává nároku na hrad Vartu a celé Syřejovice, které již prodal rytíři Janu Kumpáncovi a zároveň uznává ztrátu hradů Střekova a Svádova. Ztrácí tak majetek, který byl ve vlastnictví pánů z Vartenberka téměř sto let. Po tomto roce tedy z otcovských statků zůstává větší část děčínského panství s městem a hradem, jehož měšťanům roku 1407 prodává právo královo. V novějších pramenech se nachází zmínka o Zikmundovi z Varteneberka na Děčíně, jemuž byl v roce 1428 prodán hrad Fredevald Jindřichem Berkou z Dubé. Zdejší hradní posádka se pak účastnila malé války se šestiměstím v Lužici. Odvetné výpady však hrad značně poničily, především ty ve čtyřicátých a šedesátých let 15. století, a zřejmě vedly i k jeho opuštění.

Jedním z posledních mužských příslušníků této větve byl Ota Jindřich, "hlava divoká a života rozmařilého". Tento Ota byl osvoboditelem dědičky ohromného smiřického majetku, Elišky Kateřiny, která byla vězněna na hradě Kumburku. Učinil tak z čistě zištných důvodů. Jeho snaha nicméně přišla vniveč, jelikož Eliška Kateřina později zemřela při výbuchu jičínského zámku. Svou roli sehrál i při stavovském povstání. Po porážce českých stavů mu byla udělena milost a později kupuje statek Markvartice, kde ho údajně poddaní za své bídačení a utiskování z jeho rukou zavraždili v roce 1625.

Poslední člen tohoto rodu, Jan Jiří, jeho bratr, po bitvě na Bílé Hoře všechny své majetky ztratil a umírá někdy po roce 1630 v Sadu a s ním vymírá celý rod.

Vartenberská větev

Počínaje Vaňkem se z děčínské větve odštěpila vlastní větev vartenberská. Vaněk držel rodový hrad Vartenberk s již vzpomínaným příslušenstvím, ke kterému v roce 1325 připojil Svébořice (pod Ralskem), které odkoupil od vladyky Soběhrda ze Stakor, dále Brennou a Zákupy. Mimoto později připojil Osečnou s hradem Děvínem. Panství Děvín drží Vartenberkové od poloviny 14. století až do roku 1489, kdy hrad a panství Děvínské prodal Kryštof z Vartenberka Kryštofovi z Talkenberka, který od něj v roce 1511 koupil zpět Jan z Vartenberka. Dále vzdálenější Fojtovice a Krásnou Lípu. Poslední ze vsí náležela k hradu Tolštejnu, u kterého lze předpokládat, že byl Vaňkovým vlastnictvím, ale nemáme o tom dochované žádné dobové zprávy. O přítomnosti Vartenberků na Tolštejně se zmiňuje kronikář Jan z Gubenu. Ve svém díle nám sděluje, že jistý Bohuslav z Vartenberka se zúčastnil litevského tažení krále Jana a jeho purkrabí z tohoto hradu škodil hornolužičkým městům. S určitou mírou pravděpodobnosti se tyto události mohou vztahovat právě k Vaňkovi.

Květen roku 1337 byl pro Vaňka a celou větev velice významný, protože mu byl králem udělen post nejvyššího číšníka do dědičného držení, kterýžto přecházel vždy na rodového seniora. Šlo o úřad velice významný a rovněž výnosný. Jeho držiteli náležel poplatek z každé krčmy či hospody, clo v Mladé Boleslavi, Soběnicích, Kněžmostě, Čáslavi a také dvě celé vsi Postřižín a Kozárovice.

Synové Jan a Václav dlouhou dobu setrvali v nedílu. Majetek si rozdělili až po roce 1377. Král Karel IV. oběma bratrům potvrdil výnosy ze cla v Mimoni a na záhvožďanské stezce, jejichž vlastníkem byl už jejich otec. Stalo se tak v roce 1371.

Po rozdělení obou bratrů Jan získal hrad Vartenberk i s městečkem, hrad Děvín s Osečnou a Svébořicemi. Václav obdržel Zákupy, Tolštejn s příslušenstvím, které tvořily vsi Varnsdorf, Krásná Lípa, Horní Grunt a další. Společně s bratrem pak nadále drží Jablonec (u Mimoně) a patronátní právo v Mimoni.

Dědictví tolštejnské a vartenberské si rozdělili Janovi potomci, jelikož Václav zemřel bez následníků. Nejstarší Jan držel Vartenberk a roku 1398 dobyl blízký hrad Lemberk kvůli neshodám s majitelem Haškem, kterého poté uvěznil ve věži, jak dokládá zpráva:

"...as der Jone von Wartenberg das hus Lember dirloufen und ern Hasken gevagen und in der torm geleit, ...".

Jan se tak stal na kratší dobu pánem lembersko – jablonského panství s přilehlými vesnicemi, přičemž druhou část vlastnili od roku 1386 Berkové z Dubé.

K dědictví Jana z Vartenberka ( ??? – 1405) náležela i dominanta vrchu Ralska hrad Ralsko, který roku 1400 přestavěl na nové sídlo. V pramenech bývá od roku 1401 podle tohoto hradu nazýván, Jan z Ralska. Kromě toho byl také nazýván Jan Chudoba. Zastával dědičně funkci pražského kanovníka, ale později v době husitské revoluce se jeho syn Jan z Vartenberka (??? – 1464) funkce zřekl a střídavě lavíroval mezi jednou a druhou stranou, což se mu nakonec stalo osudným. Kromě jiného byl Jan z Vartenberka (??? – 1464) přítomen na korunovaci Zikmunda Lucemburského českým králem a zúčastnil se tažení proti Táboru.

Vartenberkové drželi Vartenberské panství až do roku 1504, kdy jej Jan z Vartenberka (1480–1534) prodal Bartoloměji Hyšpergálovi z Kynigsheimu, kterým Vartenberské panství náleželo až do začátku 17. století.

A tento Jan z Vartenberka (1480–1534) po prodeji panství Vartenberského nejprve kupuje roku 1511 zpět od Kryštofa z Talkenberka Děvínské panství, a zároveň téhož roku 1511 kupuje zpět od rodu Bieberštejnů panství Mimoňské s hradem Ralsko. Avšak následně obě panství, tj. panství Děvínské i s panstvím Mimoňským a hradem Ralsko roku 1516 prodal Jitce z Landštejna, manželce Joachima I. von Bieberstein. A tak se panství Mimoňské, Děvínské a hrad Ralsko dostávají 5. prosince roku 1516, za 8 100 kop grošů českých definitivně do držení rodu Bieberštejnů.

Ještě před vlastním prodejem vydal v roce 1516 Mimoňským privilegium na právo volného prodeje soli, povolil zřízení masných krámů a lázní. Dále dostali měšťané právo volného odkazu dědictví.

Roku 1404 drží ves Bělou, kterou získal zástavou od markraběte Prokopa, kterému ji zastavil Václav IV. Jan z Ralska se ale v té době ocitl ve velké finanční tísni, a kromě svých statků zadlužil i tento královský statek. V roce 1406 bylo vydáno ubrmanské rozhodnutí a Jan se mu podrobil. Tím se zavázal, že králi zaplatí způsobené škody ve výší 30 000 kop grošů a navrátí zdejšímu rybníku jeho původní ráz.

Zbylí tři bratři si rozdělili panství zákupské, děvínské a tolštejnské, podle kterých byli později nazýváni. Václav z Tolštejna, Petr z Děvína a Vilém ze Zákup. Hrad Tolštejn byl však v roce 1402 prodán Hynkovi Berkovi z Dubé.

Nejmladší bratři Beneš a Jindřich nezdědili nic, a tak se, lidově řečeno, "museli zařídit sami". Jindřich kolem roku 1398 od Valdštejnů zakoupil hrad Nístějku a později roku 1404 i Valdštejn s polovinou turnovských držav. Mezi lety 1412-1414 držel hrad Veliš, jelikož ho veselští příbuzní (Veselská větev Vartenberků) přizvali ve spolek.

Zde se nepohodl s bratrem Čeňkem III. ohledně manipulace se zdejším majetkem a odvolal se na královnu Žofii. Dle jejího rozsudku musel Veliš vydat Čeňkovi III i s veškerým jeho příslušenstvím.

Oproti tomu Beneš obdržel či zakoupil kolem roku 1400 násilím dobytý hrad Lemberk. Do roku 1402 přikoupil tvrz ve Vinařicích a ves Dobrovice, kde měl spory s vladyky ze Vtelna až do roku 1438. K roku 1431 je mu přisuzováno vlastnictví skalního hradu Stohánku.

Po roce 1410 jak je vidno došlo v majetku vartenberské větve k rozdělení mezi početné rodinné příslušníky. Tudíž zde nastala situace ryze opačná než u ostatních větví rodu pánů z Vartenberka.

Kumburská větev

Dějiny této rodové větve jsou nejvíce zahaleny tajemstvím. Prvním známým členem rodu byl Markvart a snad šlo také o prvního majitele hradu Kumbruka (dříve Goldengurg – Kolenburk), podle něhož celá větev odvodila své jméno už v roce 1325.

Državy tohoto hradu na západě sousedily s jičínským panstvím veselských příbuzných. Nejpozději od roku 1349 vlastní hrad Drnholec na jižní Moravě a výměnou získali tvrz v Mohelně (Náměšť nad Oslavou). Zde svá Domini drží do sklonku 70. let 14. století a poté se natrvalo přesouvají do Čech.

Ze vsí náležejících k hradu Kumburku lze mínit Novou Paku, Starou Paku, Radim a Úbislavice. Z dalších příslušenství se uvádějí Vrchovina, Rokytná, Šlikov, Vlkov, Kumburský Újezd, Libštát, Tample, Syřenov a další.
Poslední člen rodu Jan z Kumburka celé panství během patnácti let zadlužil a byl nucen ho rozprodat. Zůstala pouze jediná Radim, jež ale byla nakonec 23. dubna 1410 prohlášena za odumřelý majetek.

Kostecká větev

Zakladatelem této rodové linie byl Benešův nejmladší syn Beneš, který se chopil svého údělu podél levého břehu řeky Jizery se sídlem v Sobotce. Od roku 1346 se tak také nazýval. O tři roky později zakládá hrad Kost podle něhož se poslední rodová linie pánů z Vartenberka nazývá. K hradu patřila již zmiňovaná Sobotka, Přepeře, Osek, Libošovice a Nepřívěc.

Markvart a Petr, Benešovi synové, drželi zboží společně do roku 1373. Po rozdělení Petr vlastní téměř celé kostecké panství a po roce 1370 nechává celý hrad radikálně přestavět.

Markvart oproti tomu zakoupil polovinu turnovského zboží až k Hrubé Skále, které rovněž zahrnovalo ves Skuhrov. Markvart kupuje také vzdálenější Žleby s přiléhajícími statky. Z majetku byla ale vyňata ves Zehub společně s poplužním dvorem v Trubkách, které byly přiděleny špitálu pro chudé roku 1377.

Kromě těchto majetků vlastní i Hrubý Rohozec a Zbirohy, které vzhledem k poloze snad kupuje s již zmiňovanou částí turnovského zboží. Mimoto vlastní i statky ve východních Čechách a smiřickou tvrz.

Markvart z Kosti se později dostal do konfliktu s městy v Horní Lužici, v čele se Zhořelcem, z důvodu přepadu kupecké výpravy. Jak spor dopadl, nevíme, i přestože se zhořelečtí obrátili na krále Václava IV. O šest let později od této události se v dobových zprávách dovídáme o situaci přesně opačné. Zhořelečtí měšťané odmítají Markvartovi zaplatit dlužných 1500 kop grošů pražských i navzdory příkazu samotného českého krále. Kostecký pán se tento spor rozhodl řešit silou, ale v létě roku 1390 byl poražen zemskou hotovostí a uvězněn. Majetek mu byl zkonfiskován a jeho větší část připadla králi. Nicméně Zhořelec se v roce 1399 zavázal splatit dlužnou sumu každoroční zásilkou piva jeho bratru Petrovi:

"... ein halb futir birs, das ma ym yerlich globit hat zu gebin, ...".

Kromě Kosti a zdejšího panství Petr mezi lety 1373-1398 vlastní tvrz v Městci Králové a od roku 1386 Lysou nad Labem, tvrz v Kostomlatech s farností a dále Sycínem a Byšicemi. Od roku 1397 drží Dražice, což dokládá listina, kterou prodal Petr z Vartenberka a Kosti poddražický mlýn Haškovi z Brodce. Po jeho smrti Dražice získala dcera Škonka s manželem Alešem Škopkem z Dubé.

Tento zmiňovaný Petr z Kosti byl posledním mužským příslušníkem rodu Vartenberků z kostecké větve a s jeho smrtí se rozpadá celé vartenberské panství na Sobotecku. Pánem na Kosti se po smrti jeho manželky Žofky v roce 1413 stal manžel její vnučky Mikuláš Zajíc z Hazenburku.